Zajatci pravdy

Kapitola LXXXVII~

Ahój!!!! Jsem tu s novým dílem. Doufám, že se vám bude líbit. Možná vám zase trochu zamotám hlavy, ale to už je snad na denním pořádku ne? Ale nebojte. Den D se přibližuje čím dál tím víc. Tak si to užijte a já zatím mizím :)

Skleněné vězení

Když se bělovláska ukládala ke spánku, ještě krátce pomyslela na Maleken. Rychle tu myšlenku zahnala a přetočila se na druhý bok. V tu chvíli usnula, jako by jí někdo do vody hodil.

Tma. Jen černočerné nic a v tom se vznášelo její vědomí. Tak tohle už mě nebaví! Je to klišé ty moje zfetovaná hlavo, křičela na sebe a snažila se zahlédnout cokoli, co by alespoň vzdáleně připomínalo světlo. Nic nenašla. Jako ostatně vždycky, když se jí zdál nějaký takový sen.

Tak tohle je fakt beznadějný, povzdechla si v duchu a nevrle se otáčela kolem své osy. Nebo si alespoň myslela, že to dělá. V té tmě bylo všechno zkreslené. Najednou se prostor kolem ní začal projasňovat. Z ničeho se pomalu stávalo šedivé něco. Sice to bylo o něco lepší, ale stále ještě neviděla nic konkrétního. Šedavé obrysy něčeho, co mohla být místnost pomalu nabíraly ostřejších tvarů. Po několika vteřinách se celý prostor úplně vyjasnil. Místnost, ve které se nacházela byla malá. Tři stěny byly z masivního kovu a vypadly jako by jejich jediným úkolem bylo uvnitř uvěznit nějakou strašnou bestii. Čtvrtá vypadala o něco zajímavěji. Jen slabá záře nasvědčovala tomu, že tam doopravdy stálo něco, co jí mohlo zabránit v úniku z tohoto podivného místa. Když bělovlasá dívka přišla blíž, zjistila, že jí v odchodu brání něco, co velmi nápadně připomínalo sklo. Namodralá záře, kterou bariéra vydávala, byla způsobena malými výboji, které se každý okamžik po skle rozeběhly jako trhající se pavučina. Vypadalo to nádherně a pro Raven, jakožto milovníka modré a samozřejmě černé barvy, to bylo něco úžasného.

"Tati?" ozvalo se najednou přímo za ní. Když se otočila, spatřila vysokého černovlasého mladíka s vystouplými lícními kostmi. Jeho zelené oči byly studené a nepřístupné, ale když se podívala pozorněji, našla v nich jakousi vnitřní lítost. Byla v nich tak hluboko zakořeněná, jako by tam přebývala už roky, možná desetiletí.

"Ano An'drethe?" ozvalo se z druhé strany skla. Až nyní si dívka uvědomila, že před ní stojí někdo další. Pohlédla na muže stojícího naproti ní. Zdál se jí něčím povědomý. Stejně jako mladík, kterého před chvílí pozorovala. Zpod dlouhých havraních vlasů, které mu sahaly až do pasu, mu vykukovaly špičaté uši. Na vysoké, hubené postavě mu plandaly bílé šaty, střihem typické pro Xavije. Jeho dlouhý plášť mu sahal až na zem, tudíž byl jeho okraj mírně našedivělý. Volné kalhoty měl zastrčené ve vysokých botách a plandavá tunika byla mírně pomuchlaná. Kovové nárameníky a nátepeníky mu propůjčovaly vzhled bojovníka. I když vypadal spíš na lékaře, nebo nějakou jinou nekonfliktní profesi.

"Já jen, nevíš, jak dlouho bychom tu už mohli být?" zeptal se její známý. Teď už jí bylo jasné s kým má tu čest. Proto se rozhodla víc prozkoumat jejich okolí. Přešla těsně ke sklu, které je oddělovalo. Zkusila se ho dotknout, ale její ruka jen prošla skrz, jako by snad vůbec neexistovala. No jak by taky ne, když se ti to jen zdá ty inteligente, vynadala sama sobě.

"Nemám tušení," odpověděl mladšímu Xavijovi jeho otec. Raven je na moment přestala vnímat a rozhodla se vyjít na chodbu, která oddělovala obě cely.

Nechci nic řikat, ale vypadá to tady jako vězení, podotkla jedna její sarkastická část. Její podezření se jí záhy potvrdilo. Dlouhá, rovná chodba se táhla tak daleko, že Raven skoro neviděla na její konec. Když se odhodlala zvednout pohled, uniklo jí slabé zalapání po dechu. Prosklený strop jí odhaloval další,nad sebou umístěné, řady cel. Ray se nechtěla ani domýšlet, kolik takových vězeňských bloků by tu mohlo být.