Mischief managed ✔

Kapitola sedmdesátá druhá - Omluvy a staré přátelské cesty

,,Moc dobře víš, že jsi k ničemu," blýsklo se Severusovi v očích, když stál naprosti Siriusovi, hůlku měl napřaženou v bojové pozici. Druhý muž ho propaloval pohledem a vypadalo to, jako by oba dva zapomněli, že je tu s nimi i Harry.

,,Konečně se taky cítíš důležitě, nemám pravdu, Srabusi?" zavrčel Sirius a pevně svíral svou hůlku. Musel se držet, aby ho ihned neproklel. Válečnou sekeru zkrátka nezakopali a nikdy nezakopají.

,,My ostatní na rozdíl od tebe riskujeme život," ušklíbl se, ,,denně."

,,Mluv dál a já přísahám, že tě zabiju," řekl tiše, ,,klidně i bolestivě a pomalu."

,,A co Natasha?" zúžil oči Severus. Sirius ztuhnul a on tak poznal, že se strefil do citlivého místa. ,,Co tomu řekne Natasha, hm? Až zjistí, že mě její takzvaný otec zabil?"

,,Natashu do toho nepleť," sykl, ,,ty sám jsi tak neschopný, když ji z toho sídla nedokážeš dostat."

Severus neměl tušení, jak ho napadlo něco takového říct, ale řekl to, a kvůli Natashe to nemohl vzít zpět. ,,Tak mi pomoz, Blacku. Pomoz mi ji odtamtud dostat."

•••

Možná byste si mysleli, že když po několika letech konečně potkáte své rodiče, okamžitě jim s pláčem padnete kolem krku. Ano, ve většině rodin by to asi tak bylo, ale v rodině Lestrangeových ne.

Když Natasha spatřila svou matku, musela si přiznat, že neví, jak se má chovat. Věděla, že její rodiče jistě patřili do kruhu nejvěrnějších smrtijedů, a ačkoliv Azkaban na Rodolphusovi i na Bellatrix zanechal následky, Belliny oči jiskřily jako před patnácti lety, když mučila své oběti. Tasha pochopila, že Bellatrix Lestrangeová asi nebude ideální matkou, která by vás utěšovala kvůli nešťastné lásce, ale jak se říká, rodinu si člověk nevybírá.

,,Moje dcera Aravis," Natashe neušel posměšný tón a trochu váhavě se podívala do tváře své matky, když přešla blíž k ní a zadívala se na její zjizvené předloktí. Nevěděla, co od ní může čekat, a trochu zoufale se zadívala na svého otce. On si získal její důvěru, hned, co ho uviděla. Bellatrix ne. Možná to bylo jejím chování k okolí a k ní samotné.

,,Můj pane," poklonila se Bella Voldemortovi a své dcery si nevšímala, ,,byl byste tak laskav, a - ačkoliv vím, že jí ještě nebylo sedmnáct let - udělal z ní právoplatnou smrtijedku? Chcete přeci rozšiřovat své řady..."

,,Nepochybně," přikývl a posadil se zpátky, ,,odejdi do svého pokoje, Aravis." Natasha si stále nemohla zvyknout na své opravdové jméno. Nelíbilo se jí. Chtěla zůstat Natashou.

Poslušně se z jídelny vytratila dřív, než ji stačila její matka nebo Voldemort pomučit. Docela se divila, že na ni neseslala crucio, přesně to by se k ní hodilo...

Někdo ji ale popadl za loket dřív, než stihla přejít ke schodům. Chlapec jí dal ruku před pusu, aby nevykřikla, a ona poznala, že je to Draco. Ten ji pomalu pouštěl, ale nepřestával držet její paži.

,,Co tady děláš?" zašeptala. ,,Někdo nás uvidí. Nejsou tu smrtijedi?"

,,Nejsou," opáčil tiše, ,,Schováme se tu a poslechneme si je."

Natasha se zamračila, ale na druhou stranu byla ráda, že ho vidí a konečně s ním mluví. Chyběl jí, ne že ne. Ale Edward s Lae jí chyběli více. ,,Ty tu chceš zůstat a odposlouchávat? Zbláznil ses? Pokud nás najdou, umučí nás k smrti!"

,,Nemám co ztratit," šeptl Draco a přikrčil se za skříňkou. Tasha si povzdechla a klekla si za něj.

,,Děkuju, že jsi mi přinesl ten lektvar," pousmála se.