Jako každé pondělní dopoledne seděla na svém obvyklém místě ve výtvarné učebně. To místo milovala, jelikož bylo dostatečně vzdálené od ostatních spolužáků a sluneční svit pronikající přes okenice jí tvořil ty nejlepší podmínky pro malbu na plátno. Milovala i dny, kdy si mohla ve školním čase oddychnout právě při hodinách výtvarných dílen. Na rozdíl od ostatních vyučovacích předmětů totiž zvládala věnovat pozornost i něčemu jinému než svým hlubokým myšlenkám.
Přimhouřila oči a zamyšleně se zadívala na své dílo. Zpozorovala spoustu nedokonalostí, které jí její perfekcionismus nedovolil opomenout, a tak štětec ihned namočila do lilové barvy na paletě.
Už se chystala přiložit ho na plátno, když vtom se z protějšího rohu místnosti ozvala hlasitá rána. Dveře se rozrazily a díky své lehkosti narazily do vedlejší stěny. Alexis tak ve dveřích spatřila cizí, černovlasou dívku, která nemotorně upustila na zem všechny své učebnice.
„Strašně moc se omlouvám, že jdu pozdě, ale nemohla jsem najít učebnu," promluvila udýchaně směrem k učiteli, načež se ohnula a ze země začala sbírat své knihy. Až když se narovnala zpět do stoje, mohla si ji Alexis pořádně prohlédnout až do detailu.
Dívka byla vyšší, štíhlé postavy, jež nepřímo vypovídala o tom, že se věnovala nějakému sportu. Vlnité vlasy, které svou barvou trochu připomínaly ty Dylanovy, sahaly až do půli pasu, a zahalovaly tak celá její záda. Díky hnědým šatům takového střihu, že obtahovaly tvary postavy, navíc skvěle vynikala její barva očí a snědá pleť. Celkově vypadala jako obrázek vystřižený ze stran časopisu.
Pan Heavensby dívku celé třídě představil jako novou spolužačku, avšak to nutně neznamenalo, že měli společné i jiné hodiny. Když Alexis postřehla, jak učitel ukázal na dosud volné místo vedle ní, ihned zpanikařila. Jakmile se však pohledy střetla s přibližující se dívkou, nezbývala jí jiná možnost než nasadit přátelský úsměv.
Dívka ji neváhala oslovit hned, jak usedla na místo. „Ahoj, jsem Cassie." Na pozdrav natáhla ruku směrem k Alexis, která ji zdvořile přijala.
„Alex," usmála se nazpátek.
„Jsem tady dneska teprve první den, takže jsem ze všech těch učeben úplně pomatená," zasmála se tak hlasitě, že musela být slyšet snad přes celou třídu. Byla tak plná energie a elánu, že si vedle ní připadala jako nevýrazný stín. Z jejích očí však čišela taková přátelskost, kterou, jako by nechtěně přenášela na ostatní. Dokonce i samotné Alexis proto připadalo, že se jí po pouhých několika vteřinách strávených v její společnosti rozjasnila nálada.
„Jak to, že jsi přestoupila až teď na jaře?" optala se ze zvědavosti.
Osoba po její pravici jen mile usmála. „Moji rodiče dostali v Galvestonu pracovní nabídku, takže tady vlastně jsem jenom kvůli nim. Naštěstí sem šlo přestoupit i v průběhu roku, proto jsem si vybrala zrovna tuhle školu," svěřila se. „Zatím to tady vypadá skvěle, ale přece jen je to změna přijet sem do maloměsta, když je člověk celý svůj život zvyklý žít ve velkoměstě jako Houston," dodala otevřeně.
Alexis si potajmu pomyslila, že Cassie nejspíš bude výřečný typ, ale k jejímu údivu jí to nevadilo. Za normálních podmínek se od podobných lidí držela dál, ale v hloubi duše jí cosi radilo, že od ní by se vzdalovat neměla.
„Páni, Houston!" přitakala překvapená Alexis. „Tak to tě vítám v té největší díře světa, Cassie."
Když se v průběhu hodiny stále bavily, připadalo jí, jako by se v její přítomnosti proměnila v někoho jiného. Někoho šťastného, pohotového, dokonce i vtipného. Vůbec se nepoznávala. Možná to bylo tím, že jí dívka předávala svoji pozitivní energii, možná taky tím, že byla v okolí nová, a tak jí nepřipomínala bolestnou minulost. Nevěděla jistě, co přesně takovou změnu nálady způsobilo, ale ať už to bylo cokoliv, nechtěla se toho vzdát.
Dobrá nálada přetrvala až do té doby, kdy se po skončení hodiny společně vydaly ke skříňkám. Alexis po cestě provedla novou studentku jejich školou a nasměrovala ji do učeben, ve kterých mělo probíhat její další vyučování. Zjistila přitom, že až na výtvarné dílny a angličtinu společně jiné hodiny neměly, ale byla ráda alespoň za to.
Zrovna došla ke své skříňce, a tak ji rychle začala otvírat, aby našla učebnici do ekonomie. Než však stihla knihu vůbec vyndat, za ní se ozval šeptavý hlas.
„Alex, kdo je to?" vydechla Cassie.
Otočila se, aby zjistila, na koho se to Cassie upřeně dívala. Když sama pohlédla do prostoru před sebou, nemusela se ujišťovat tím, koho měla na mysli. Stál totiž jen několik metrů před nimi a s batohem přehozeným přes jedno rameno se horlivě snažil odemknout svoji skříňku. Dlouho nestříhané vlasy mu padaly do obličeje, proto si je netrpělivě prohrábl ještě předtím, než se mu podařilo dvířka otevřít.
Když Alexis pohlédla zpět na zasněný výraz dívky vedle ní, neubránila se úsměvu. „Dylan," pronesla pobaveně, „Dylan Anderson."
„Znáš se s ním?" vyzvídala Cassie. Alexis už otevírala ústa pro jasné „ano", ale zavčas se pozastavila. Domluvili se přeci s Dylanem, že pro vlastní bezpečí i bezpečí všech blízkých udrží jejich kontakt v tajnosti. Nechtěla riskovat Jasonovy otázky ohledně jejich přátelství, když mu ani nemohla podat pravdivé odpovědi. Sice si kvůli lhaní připadal příšerně, ale nepřála si ho zbytečně zatáhnout do problému, který se ho ani netýkal.
„Vlastně ani ne," zalhala a svůj zrak opět přemístila na postavu kousek před nimi.
„Škoda, kdybych věděla, že mě tady čeká tak hezká společnost, přešla bych na tuhle školu už dávno," zavtipkovala Cassie.
Když tam tak Alexis stála a upřeně hleděla na člověka, kterého znala po celý svůj život, uvědomila si, jak moc byla zaslepená svojí nevnímavostí. Vždy na něj hleděla jako jejího nejlepšího přítele, proto ji nikdy nenapadlo, jak ho asi vnímaly ostatní dívky.
I přes krajní odpor se na něj zkoumavě zahleděla. Vypadal stejně jako každý den. Volné, černé oblečení na něm na první pohled působilo obyčejně, ale když se zadívala pozorněji, společně s vlasy té totožné barvy se k němu přesně hodilo. Zpod tmavého trika, které bylo očividně tak o číslo větší než jeho odpovídající velikost, čněly pevné, nepříliš opálené paže, které stejně jako zbytek jeho těla vypovídaly o značné síle. Až do této chvíle vlastně ani nepostřehla, jak moc za ty dva roky vyspěl. Když se s ním tehdy bavila naposled, byl značně menší a hlavně útlejší. Dokonce i rysy v obličeji z něj dělaly mnohem staršího, než doopravdy byl. Ostré čelisti dlouze protáhlé do oválného tvaru obličeje, výrazné oči nebo i husté, stažené obočí. Jediné narůžovělé tváře a drobný nos jí připomínaly toho chlapce, se kterým prožila celé své dětství.
Jako pokaždé v podobných situacích se ztratila ve svých myšlenkách, a tak kompletně zapomněla na své okolí. Až když postřehla i jeho pohled upřený na její osobě, jako by se probrala. Vzhledem k jejím předchozím myšlenkám okamžitě zrudla, ale pohledem neuhnula. K jejímu překvapení se na ni totiž usmál. Ne pouze jeho typickým pozvednutím jednoho koutku rtu, ale plně, mile, upřímně. Díky tomu gestu ji přepadl tak příjemný pocit, že se bez jakékoliv námahy či falše usmála nazpět.
„Zdá se mi to, nebo se na nás usmívá?" pronesla mezi zuby šokovaná Cassie. Její připomínka donutila Alexis úsměv ještě prohloubit do toho nejpobavenějšího úšklebku, který se na její tváři za poslední měsíce vůbec objevil. Až když Dylan zašel do nejbližší třídy a jeho tvář jí zmizela z dohledu, obrátila se zpět ke Cassie.
„Nechci nic říkat, ale myslím, že teď budete mít společnou hodinu," pronesla hravě a s pobavením přitom sledovala Cassiin natěšený výraz.
„Moc děkuju za dnešek, Alex. Bez tebe bych se tady nevyznala," řekla po chvíli. „Snad se brzo uvidíme." Věnovala jí přitom přátelský úsměv, který jí Alexis s potěšením oplatila. Obě se tak rozloučily s tím, že se snad ještě dnes potkají.
Při cestě do své učebny se neustáleusmívala. Přišlo jí zvláštní, že si i přes náhlou samotu dokázala udržet dobrounáladu. Byla však víc než vděčná. Vděčná za Dylana, Cassie i hřejivé teplo nahrudníku, které jí dodávalo naději, že se vše začínalo obracet k lepšímu.
