„Takže se prostě zničehonic objevil a řekl ti, že viděl Austina čtyři měsíce potom, co se začal pohřešovat?" rekapituloval Dylan to, co mu Alexis doposud sdělila. V jeho nitru přitom převládal jeden hlavní pocit, kterým nebylo nic jiného než nedůvěra. Hluboká, neutuchající nedůvěra a neoblomné přesvědčení, že Chris nebyl nic jiného než jeden velký lhář. Jak by přeci mohl být Austin naživu? Nedávalo by to sebemenší smysl.
Přestože se potřeboval soustředit na trasu před sebou, periferním viděním zahlédl Alexino souhlasné přikývnutí. Za těch pár minut cesty se její prvotní šok přeměnil v odhodlání a jakousi zvláštní energii, již získala díky nově nabyté naději. Nechtěl ji o ni znovu obírat, proto svůj úhel pohledu prozatím raději nijak zvlášť neprojevoval. Nemohl jí přece narovinu sdělit, že byl dozajista přesvědčen o naprosto opačné pravdě.
„A řekl, že ho viděl na konci března?" ujišťoval se, na což v odpověď dostal jen pokývání hlavy.
„Nepřijde ti zvláštní, že se objevil takhle najednou, když nás předtím vykopl? Tehdy ti vyloženě řekl, že se máš od celý týhle záležitosti držet dál. Pochybuju, že by ho něco osvítilo a rozhodl se, že ti to vyklopí," přemýšlel nahlas. Znělo to, jako kdyby ji varoval před možností, že by se za Chrisovým projevem zdánlivé laskavosti mohl skrývat i jakýsi nečestný záměr. Ve skutečnosti tím jen zakrýval sobecký účel, a to přimět Alexis, aby se přes Austinův osud definitivně přenesla. Nejenže se obával, aby se nepřimíchala do stejné společnosti jako on, ale co hlavně, nemohl si dovolit riskovat, že by v procesu odhalila i něco dalšího.
„Za to se mi dokonce omlouval," snažila se ho vyvést z omylu. „Říkal, že nás poslal pryč, protože se bál o Austinovi vůbec mluvit. Vinil se z toho, že zmizel, protože si myslel, že mu ti lidé něco udělali. Navíc se bál, že by se znovuotevřelo vyšetřování a mohl by se do toho zaplést s policií. Mě ani neznal – nevěděl, že jsem jeho sestra – takže chápu, že nechtěl náhodným lidem vykládat o vlastní spojitosti s jeho zmizením."
Čím déle Alexis mluvila, tím více nutila Dylana pochybovat. Ne však o Chrisově pravdomluvnosti, nýbrž o jeho vlastním přesvědčení. Stejně jako posledních pár měsíců totiž žil v domnění, že Austin Matthews nebyl naživu. A to ke všemu kvůli stejným lidem, se kterými byl on sám nucen spolupracovat. Nemohl se však zbavit pocitu, že na celé situaci cosi nehrálo. Cosi, díky čemuž najednou zvažoval i jiná scenária než pouze původní.
„Aha, ale to pořád nevysvětluje, proč ti to přišel říct až teď," nepřestával pochybovat.
„Prý se před týdnem viděl s Derekem – to je ten, kdo mi na něj dal původně adresu – a on mu řekl, že jsem Austinova sestra. Říkal, že nad tím těch pár dní přemýšlel, jestli mi to říct nebo ne, a nakonec se rozhodl, že jo," objasnila mu.
Dylan nějakou chvíli přemýšlel, než konečně zareagoval. „Dobře; řekněme, že ti nelhal," nadhodil povzneseně, načež zvedl jednu dlaň a ve vzduchu se s ní rozmáchl. Musel ji však ihned vrátit zpět na původní místo, jelikož zrovna potřeboval zatočit do cílené odbočky. „I kdyby to byla pravda, jak si může být jistej, že to byl Austin?"
„Poznal ho podle vlasů. Musíš uznat, že je malá pravděpodobnost, aby narazil na zrzka, co má stejný rysy v obličeji jako Austin. Viděl ho jen zdálky, takže si prvně nebyl jistý, jestli to byl vážně on. Chvíli se na něj ale díval, a pak si jistý byl."
„To nedává smysl," nedal se Dylan. Dávalo mu pořádně zabrat, aby se soustředil na jejich konverzaci a současně i na cestu. Stoupali totiž do vysokého, zalesněného kopce na kraji Galvestonu, který díky častým návštěvám znal jako vlastní boty. „Proč za ním teda nešel, aby se ujistil?"
„Protože zrovna zacházel do jedný budovy." Alexin hlas jaksi potemněl, skoro až ztichl, jako kdyby tato informace snad tvořila klíčovou součást příběhu.
„Jaký?" optal se.
„Byla to ta instalatérská firma hned vedle řadovky kousek od Ave street," vysvětlovala stále ponurým hlasem. Dylan sice přesně věděl, o jaké budově mluvila, ale nechápal, proč zněla ustaraně.
„Proč nešel prostě za ním? Nebo na něj aspoň nepočkal?"
„Protože," pronesla zdráhavě, „prý to tam vlastní někdo, kdo obchoduje v podobný oblasti, ve který dřív pracoval Chris a všichni ti ostatní. Jenže ten majitel nepracuje s Chrisovou bývalou skupinou; je to její konkurent."
Jakmile zaslechl ta slova, na malou chvíli ztratil pojem o okolí. To málem vyústilo ve srážku s autem jedoucím v protisměru, jelikož Dylan, částečně šokovaný poslední novinou, ztratil kontrolu nad volantem a vozidlo začalo uhýbat do středního pruhu. Jakmile se opět vzpamatoval a řádně se ujal řízení, pokusil se uklidnit své bujaré myšlenky. Jako uklidnění pro něj naštěstí fungovalo to, že se již blížili k cíli. Vyjeli totiž z hlavní silnice a zabočili na pěší cestu, která se díky značné šířce naštěstí dala projet, ale byla natolik hrbolatá, že se cestující na sedačce pohupovali. Venku se navíc rozprostírala tma a cestu osvětlovala pouze slabá přední světla, proto musel jet co nejpomaleji.
To, co ho tolik zarazilo, byl fakt, že nejspíše věděl, o jakém konkurentovi Alexis mluvila. Dean, Emerson a všichni ostatní z jejich zlověstné skupiny o něm totiž mluvili dost často. Nešlo pouze o jednoho konkurenta, ale další skupinu lidí, která přebírala a kradla zásilky či obchody společnosti, jejíž součástí byl bohužel i Dylan. Doposud by ho však ani ve snu nenapadlo, že se schovávali za něčím tak neprůhledným jako instalatérskou firmou.
„To ale není to nejhorší," ozvala se znovu Alexis. To v Dylanovi už stoupal adrenalin nebezpečně rychlým tepem. Bohu díky, že před sebou již viděl známou ceduli. „V tý firmě totiž pracuje Jason."
