Zbývalo už jen nazout boty a zhasnout světla v hlavní chodbě, aby mohla s čistým svědomím a všemi splněnými povinnostmi opustit dům. Její rodiče se dnes měli vrátit až pozdě večer, jelikož za dnešním zákazníkem museli jet údajně až do Brownsvillu, což byla cesta pomalu na celý den.
Práce jejích rodičů byla náročná a zdlouhavá, a Alexis, která kvůli jejich vydobyté kariéře zůstávala často sama doma, si vlastní rodinou kolikrát připadala upozaděná. Dnes jí však osud hrál do karet, protože plánovala navštívit první adresu, kterou jí Derek poskytl. Původně sice chtěla zajít za oběma lidmi, ale kvůli zdržení ve škole to nebylo možné. Už tak se obávala toho, že se domů vrátí až za tmy.
S rukou v kapse šmátrající po svazku klíčů přepnula vypínač na zdi. S hlasitým lupnutím se tak zhasnula světla, dům se ponořil do tmy a ona otevřenými dveřmi vykročila na zápraží. Úspěšně se jí podařilo nalézt klíče, načež dvěma pootočeními v zámku zamknula vstupní dveře.
Ve stejnou chvíli, kdy se otočila zády k domu, aby se vydala na dlouhou cestu k opačnému konci města, ji zastihl náhlý šok. Vyděšeně nadskočila a trhaně se nadechla, přičemž jí z rukou vyklouzly klíče. Ty dopadly na chodník, proto je Alexis otráveně zvedla ještě předtím, než promluvila na osobu stojící kus před ní.
„Co tady děláš, Dylane?" optala se bez pozdravu a zpražila ho nesouhlasným pohledem.
Dylan na ni shlížel s nevinným výrazem ve tváři, který by Alexis za normálních podmínek dozajista zahřál na srdci. Vzhledem k včerejším událostem ji však jeho nevídaně roztomilý úsměv spíš rozčílil.
„Pojedeme mým autem?" zeptal se vyrovnaně, jako kdyby snad zapomněl na včerejší hádku.
Alexis nad jeho troufalostí nemohla žasnout. „Pokud mi vysvětlíš, co to včera mělo znamenat, tak jo," odvětila stroze a na důkaz jejího vnitřního rozpoložení si naštvaně založila ruce na hrudi.
Dylan zpočátku vypadal zmateně, jako kdyby její otázku vůbec nečekal, což Alexis o to víc nutilo k nechápavosti. Po nějaké chvíli však řekl: „Vysvětlím ti to, pokud pojedeš se mnou autem."
„Proč bych měla chtít, abys jel se mnou?" obořila se na něj.
„Ne já s tebou, ty se mnou," opravil ji s naprostou vážností. Jeho absurdního, povýšeného chování tak měla až po krk. S povzdechnutím proto vyrazila dopředu a protáhla se kolem něj, jako kdyby byl jen jakýsi sloup překážející v cestě.
„Alex, počkej!" zvolal za jejími zády. I přesto, jak moc se snažila odolat, se nakonec přeci jen otočila. Pohlédla na něj unavenýma očima a čekala na jeho slova. „Promiň, já," řekl a poškrabal se na zátylku, „prostě promiň."
Uvnitř jí ještě stále převládalo rozhořčení z předešlé noci, ale nemohla zapomenout na jeden důležitý fakt, a to ten, že její poznámka, která hádku ukončila, byla ještě bezcitnější než on. Sama se vůči němu nezachovala správně, navíc, jakmile šlo o Dylana, byla křehká jako květina. Ať už se proto mohla hněvat sebevíc, všechen vztek by v ní zlomil klidně pouhým pousmáním.
Věnovala mu poslední pohled do očí, než se otočila zpět a brankou prošla až na obecní chodník. Nepřeslechla přitom zoufalé povzdechnutí, díky němuž poznala, že si její odchod vyložil špatně. Nechystala se totiž vydat na cestu sama, pouze popošla malý kousek po chodníku, zahnula doprava a ocitla se na cizím pozemku přímo před jeho autem.
„Tak jedeme?" zvolala poraženecky, čímž si opět získala Dylanovu pozornost. Jakmile pochopil, že jeho nabídku neodmítla, po tváři se mu rozlil úsměv.
