KAPITOLA XXV.

37 6 0
                                    


Poloprázdnou chodbou se rozlehla dlouhá ozvěna. Dvířka šatní skříně se zabouchla a dívka, která ránu zapříčinila, neprodleně zamířila do nejbližší prázdné místnosti. V uších jí přitom hučelo tak nahlas, že dokonce i Dylanův hlas volající její jméno zněl jako tichý šepot.

Všechno se najednou zdálo jaksi zpomalené, zastřené, tak nepřirozeně vzdálené. Ústa kolemjdoucích studentů se pohybovala nahoru a dolů, avšak jejich nepřetržitý smích či konverzace k jejímu sluchu nedoputovaly. To jediné, co totiž slyšela, byla vlastní krev kolující v žilách a zběsilý tlukot vyděšeného srdce.

Každičký krok, jako by trval desítky vteřin. Úzká chodba se čím dál tím více smršťovala, vytvářejíc ještě úzkostnější pocit, zatímco se roztřesená Alexis snažila dobelhat ke dveřím. Nohy ji přitom sotva nesly, div se jí kolena tou náhlou slabostí nepodlomila, než se jí podařilo rozrazit dveře do prázdné třídy.

Hučení přibývalo na síle. Zprvu doufala, že jakmile se ocitne v osamoceném prostředí, zvuk nakonec odezní. Nic podobného však nenastalo. Bylo to, jako by se někdo zoufale snažil naladit rozbité rádio, které jen bez odezvy šumělo. Sem tam sice přeskočil jakýsi zvuk z náhodné stanice, ale i jej instantně nahradilo chrčení. Připadala si přesně tak rozbitě a nenahraditelně, obraná i o nejzbylejší funkční součástky.

Jakmile shodila batoh na vinylovou podlahu třídy, dveře se za ní samy zabouchly. Shlédla dolů na své třesoucí se dlaně, z nichž, jako by vyprchala veškerá síla. S vytřeštěnýma očima přitom nepřestávala zírat na své prsty, přičemž se snažila seskupit poslední zbytky zdravého rozumu, aby se jí povedlo uklidnit svůj dech.

V ten okamžik, kdy poprvé nahlédla do skříně, se v ní opět vzedmula známá, ničivá vlna emocí, která ji pokaždé zaplavila tak náhle a prudce, že kompletně upozadila veškeré racionální uvažování. V posledních měsících se jí to stalo poprvé před čtyřmi týdny, kdy kvůli roztržce mezi Dylanem a Jasonem šokovaná vybíhala z baru. Poté tehdy, když ji Jason vyděsil a nečekaně se jí dotknul, a nakonec i teď.

Připadalo jí, jako by se úzkostný stav, který ji v obdobných situacích přepadával, čím dál tím více zhoršoval. Zdálo se to proto jako minuty, než na dlaních ucítila teplý dotek cizí ruky. I přesto, že kvůli současnému stavu nedokázala vzhlédnout, moc dobře věděla, kdo to byl.

„Al," uslyšela v dáli jeho starostlivý hlas. „Al, uklidni se, prosím."

Čím déle Dylan mluvil, tím zřetelněji ho byla schopna slyšet. Hukot pomalu ale jistě ustupoval, avšak splašené srdce a sípavé pokusy o hluboký nádech ne a ne pominout. Snažila se naslouchat radám o uklidnění, ale nic jí nepomáhalo. Lapena do sítí vlastních emocí jen stěží stála a pokoušela se o co nejrychlejší únik. Ona sama však nebyla tou, díky které došla klidu.

Při posledním pokusu o hluboký nádech stisk na jejích dlaních povolil. Zprvu se náhlého pocitu prázdna bála, ale jakmile si ji Dylan přitáhl do pevného objetí, všechno rázem povolilo. Teplá dlaň se ocitla na jejích rusých vlasech, zatímco se ta druhá ustálila na strachem nahrbených zádech.

V ten moment začaly všechny negativní emoce ustupovat. Vlna tepla, která teď díky němu protékala celým jejím tělem, přebila a pohltila tu předchozí. Celou dobu se usilovně snažila vyhrát jakýsi vnitřní souboj, přitom to jediné, co stačilo k výhře, byl jeho konejšivý dotek.

Dylanovo objetí bylo tak horoucné a opatrovnické, že samotnou Alexis přimělo k úlevnému povzdechnutí. Tiskl ji k sobě přitom tak silně, že to vypadalo, jako by se ji snažil ochránit před nějakým nebezpečím. Jako by snad vydával své tělo napospas všem ohavným zevnějším překážkám jenom proto, aby před nimi ochránil ji.

Do posledního dechuKde žijí příběhy. Začni objevovat