V okamžiku, kdy mu zmizela z dohledu, pocítil svazující prázdno. Jako by mu každičká část těla říkala, že takhle rychle a prostě se rozloučit neměli. Potřeboval s ní být co nejvíce, nejlépe neustále, aby vůbec dokázal být šťastný. Připadal si na ní závislý, jako kdyby bez její přítomnosti ani neměl šanci správně fungovat. Zdálo se to sice jako nevýhoda, ale každá chvíle s ní naprosto předčila i ty nejsilnější zážitky z minulosti a jeho samotného naplňovala něčím tak neodolatelným, že na ni ani na vteřinu nepřestával myslet.
Nikdy se necítil tak osamělý jako právě tehdy. Stejně jako ve svém vlastním pokoji se Alexis nacházela v podstatě hned vedle za zdí, ale po dnešním dnu mu připadalo, jako by se cosi změnilo. Nikdy předtím mu nepřipadala tak vzdálená, dokonce ani tehdy, když nebyli v kontaktu. To jediné, co si z celého srdce přál bylo, aby se z ním vrátila a zahřála vedlejší prázdné místo na chladném prostěradle.
Jak tak Dylan ležel a přemýšlel, stalo se něco, co považoval za naprostý zázrak. Odněkud z chodby se místností rozneslo tiché zaklepání, které ho okamžitě přinutilo vstát z postele a dojít ke dveřím. Jakmile je pln očekávání otevřel, nespatřil nikoho jiného než dívku, nad níž neustále přemýšlel. Vypadala však jinak než před několika minutami. Namísto zelených šatů na sobě měla jen obyčejné tepláky sladěné s krátkým trikem a dosud sčesané vlasy už byly rozpuštěné přesně tak, jak jí slušely nejvíc. Přestože už nebyla oděná ve svátečním oblečení, vypadala stejně nádherně jako předtím.
„Nemůžu usnout," objasnila mu rozpačitě.
„Myslel jsem, že jsi unavená," podotkl, přičemž pozvedl jeden koutek rtu.
Rty se jí stáhly do úzké čárky. „To jsem si taky myslela," odvětila a pokrčila rameny. Dylan jí bez dalšího slova pokynul, aby vešla dovnitř pokoje. Nemohl přitom ani skrývat své nadšení z toho, že se za ním přeci jen vrátila.
Nějakou chvíli si povídali o všem možném od událostí dnešního dne až po Dylanův další basketbalový zápas. Dokonce jednou padla i zmínka o jeho poničeném autě, což Dylan zhodnotil pouze tak, že jakmile se vrátí domů, táta bude nejspíš vyšilovat. Ne že by ho to nějak zvlášť zatěžovalo.
Alexis po celou dobu seděla obkročmo na jedné z židlí, zatímco se Dylan pohodlně vyvaloval na levé straně postele. Jedno slovo vedlo k druhému, dokud se mu zčistajasna nevybavila vzpomínka na dnešní ráno. Z neobjasnitelného důvodu proto pocítil potřebu říct jí to, čeho tehdy nebyl schopen.
„Musím se ti k něčemu přiznat," začal stále s úsměvem. Nepřestával přitom pozorovat Alexis, která znenadání zpozorněla. „V něčem jsem ti dneska lhal."
Ačkoliv věděl, že to nebylo správné, náhlé zděšení v jejím tváři mu připadal vtipné. Tiše se proto zasmál, než se odvážil prozradit zbytek.
„Ráno, když jsem ti řekl, že v těch šatech vypadáš zvláštně," objasnil jí, tentokrát už poněkud nejistě, „jen jsem se bál ti říct, jak úžasně jsi v nich vypadala."
V tu ránu díky lichotce zrudla a zaculila se tak roztomile, že z Dylana opadla všechna nervozita. Zpočátku nejspíš nevěděla, jak na něco takového zareagovat, proto se ozvala až po nějaké chvíli. „Ty jsi v tý košili taky nebyl k zahození," prohodila s částečně žertovným tónem a věnovala mu jeden protáhlý úsměv.
Na lichotivé poznámky se jim kupodivu podařilo navázat vcelku běžné téma, které přetrvávalo až do té doby, než se Alexis vytasila s další všímavou otázkou. „Proč jsi byl dneska tak překvapenej, když jsem Julii říkala, že přemýšlím o škole v Chicagu?"
