před 16 měsíci
Uzavřenou místností se roznesl mužský řev.
V běžných situacích byla právě tato místnost jedním z nejklidnějších, pokud by se to tak ovšem dalo vůbec nazvat, a nejvíce vyprázdněných prostor budovy. Nic na tomhle místě nebylo správné, avšak pořád lepší než ten tmavý, špinavý sklad, do kterého ho zavírali nejčastěji.
Obvykle mu nařizovali přehazovat a třídit balíky se zbožím, nakládat ho, nebo i uklízet, přičemž k němu byl vždy přiřazen jeden z nich, aby na něj dohlížel. Možná to dělali proto, aby ho ještě víc vyděsili. Možná taky proto, aby se ujistili, že jim nikam neuteče. Ať už tím důvodem ale bylo cokoliv, stejně nechápal, proč mu něco takového vůbec dělali. Slíbil jim přece, že bude mlčet, že nikdy nikomu nepoví pravdu o tom, co se doopravdy stalo Calebovi. Nikdy neprozradí, že to oni zabili jeho bratra.
Stávalo se to zhruba dvakrát do měsíce. Jeden z nich ho vyhledal a donutil ke splnění nějakého dalšího úkolu. Nezdá se to sice často, ale pro Dylana to bylo dostatečně na to, aby při každé další práci, kterou mu pravidelně udělovali, pomalu ztrácel svoji mysl. Cítil se proto uvězněný, nikoliv v tom ohavném skladu, nýbrž ve vlastní mysli. Zasekl se ve stejném bodu, stejném pocitu, kterým nebylo nic jiného než strach. Každodenní strach počínající hned ráno při vyhlédnutí z okna přímo na jeho slizkou tvář a dlouhé vlasy, pokračující přes konstantní paranoiu z toho, že je sledován nebo nucen k další špinavé práci.
Nejhorší na tom všem byl fakt, že takovému životu nemohl uniknout. Neexistoval způsob, jakým se jich zbavit, jak se opět navrátit k životu obyčejného chlapce, jak znovu získat Alexis. I kdyby něco řekl policii, mohl spoléhat pouze na minimální šanci, že by je dostihla všechny do jednoho. Nezbýval mu už nikdo, komu by se svěřil a kdo by mu pomohl jeho situaci vyřešit. Zůstal naprosto sám a oni toho využili, jak nejlépe mohli.
Dnešním dnem, jako by se vše ještě zhoršilo. Nenechali ho totiž plnit pouze nějaký podřadný úkol o samotě jako obvykle, ale dovlekli ho až sem – do místnosti, ve které většinou řešili pouze otázky obchodu. Avšak teď, jako by se běžně vypadající kancelář proměnila v hororovou scénu.
Mohutný mahagonový stůl, za kterým jako vždy seděl jejich šéf, byl odsunut blíže ke kraji, aby ve zbytku prostoru zůstalo více místa pro jejich hlavní cíl. Ten bezvládně seděl na oprýskané židli, ze které by nedostatkem sil pravděpodobně spadl na zem, kdyby nebylo jeho rukou pevně přivázaných k opěradlu.
Dylan neměl sebemenší ponětí, kdo ten muž byl, ale i přesto by mu nejradši vyběhl na pomoct. Nebylo mu vidět do obličeje, jelikož mu hlava bezvládně visela dolů. Dylan si ale vzhledem k počtu ran, kterých mu muži rozestoupení kolem něj zasadili nespočetně, dokázal živě představit, jak asi vypadal.
„Řeknu to ještě jednou, Larry," ozval se hluboký, nepřátelský hlas, jenž byl samotnému Dylanovi již moc dobře známý. Patřil totiž tomu stejnému dlouhovlasému muži, který mu každé ráno s radostí připomínal, jak zatracený jeho život doopravdy byl. „Kde jsou naše prachy?" dodal rádoby dramaticky, než si dřepnul před bezmocného muže.
Dylan byl z nějakého odporného důvodu nucen celé záležitosti přihlížet. Nikdo mu nevysvětlil, co se dělo, jednoduše ho dovlekli do místnosti a donutili být všeho svědkem. Celou dobu se jím zmítal takový strach, že se raději zbaběle schoval do rohu a pouze vyčkával, až to pekelné představení skončí.
Ve stejnou chvíli, co se jeden z mužů chystal zasadit sedícímu další ránu, se otevřely dveře. Do místnosti tak vkročil vysoký, shrbený muž, který nebezpečně pomalým krokem došel až do středu dění. Jakmile všichni zaznamenali jeho přítomnost, v místnosti zavládlo ticho. To donutilo dokonce i zuboženého muže sedícího na židli vzhlédnout, aby zjistil, proč utichl šum hlasů.
