KAPITOLA XXXVIII.

20 5 0
                                    


Uběhlo několik dní a situace se ani trochu nezměnila. Hlavní podstatou dne bylo přežít těch pár hodin ve škole, co možná nejvíce se přitom vyhýbat všem kromě Cassie, a vrátit se domů. Jediné pozitivum bylo, že se vrátila zpět ke hře na klavír. Dokázalo ji to na alespoň krátkou chvíli uvolnit a upozadit vše, co ji stahovalo zpět do reality.

Až ve čtvrtek před hodinou literatury se situace začala vyostřovat, když se rozrušená Cassie vehnala do třídy s vážným výrazem ve tváři.

„S pravdou ven," zavelela při pohledu na překvapenou Alexis, „co se stalo mezi tebou a Jasonem?"

Jakmile si Alexis uvědomila, že nastala chvíle, jíž se natolik obávala, hlasitě polkla. Neměla ani ponětí, jak začít, a tak zvolila zbabělou cestu: „Nic."

„Ale no tak," nedala se Cassie, „myslíš, že jsem slepá? Jen jsem si nebyla jistá, proto jsem se nevyptávala, ale teď už si jistá jsem. Mluvila o tom dokonce i Janice Steelová."

Alexis nějakou dobu trvalo, než si vůbec uvědomila, o kom to Cassie mluvila. Janice byla její bývalá spolužačka z nižšího stupně, která věděla snad všechno o všech. Cokoliv se na této škole událo, proslýchalo, nebo dokonce teprve udát mělo, věděla to hned jako první. Nebylo proto žádným překvapením, když jí teď Cassie takovou informaci podala. Jen tajně doufala v to, že si nikdo ničeho nevšimne. Naivita a zoufalá naděje ji však jako vždy zaslepily.

„Janice si vymýšlí, copak ji neznáš?" Už se ve svých lžích ztrácela natolik, že pomalu ani nevěděla, co byla pravda a o co ne.

„Alexis," povzdechla si podrážděně, „i kdyby si vymýšlela, tak bych sama měla podezření. Vždyť jsem vás spolu tenhle týden neviděla snad ani jednou, na obědy vždycky zmizíš, po škole se hned vypaříš domů. Neříkej mi, že přeháním!" promlouvala, přičemž její hlas stále nabýval na síle. „Jason se navíc s nikým nebaví, asi jako ty. Oba se chováte divně a pokud se nic neděje, tak jsem asi blázen, ale jsem si jistá, že-," chrlila jedno slovo za druhým, dokud Alexis pod náhlou tíhou nevybouchla.

„Už spolu nejsme, stačí?!" vykřikla. Jediné štěstí, že třída byla téměř vylidněná.

Nedokázala na svoji kamarádku už ani pohlédnout. Postřehla sice to, že jí okamžitě zmizelo zaujetí z obličeje, ale nic víc ji ani nezajímalo. Nechtěla se k ní chovat hrubě, za nic přeci nemohla, ale nestála o lítostivé řeči ani vyzvídání. Nikdy předtím by ji ani ve snu nenapadlo, že si kdy bude přát, aby se octla stejně tak sama jako tehdy, kdy zmizel Austin. Teď však nesnila o ničem jiném.

„Alex," vydechla šokovaně a žalostně zároveň. Zprvu se trochu ostýchala, ale i přesto vztáhla svoji dlaň a v aktu útěchy ji položila na Alexinu. Jemně ji přitom stiskla, a tak se Alexis přiměla k tomu, aby k ní konečně opět vzhlédla. Pohlédla do její tesklivé tváře, která jí okamžitě vehnala slzy do očí. Tak dlouho se jí dařilo držet všechno v sobě, ale když se jí nezahojené rány znovu otevřely, bolely snad ještě víc než zezačátku.

Cassie sice vypadala na to, že chtěla znát všechny detaily, ale na žádné vyslýchání kupodivu nedošlo. Namísto toho se trochu pousmála a uštědřila svoji kamarádku otázek, na které ani neznala odpovědi.

„Co ty na to, kdybychom podnikly něco spolu? Samy dvě?" zvolala najednou. Její reakce byla tak nečekaná, že se Alexis musela pobaveně zasmát. Cassie byla sice vždy přehnaně pozitivní člověk, ale i přesto Alexis takovou změnou nálady jednoduše šokovala. Nejspíš jen chtěla, aby se Alexis přestala trápit, za což jí byla nesmírně vděčná.

„To bych moc ráda," řekla se stále uslzenýma očima, avšak přidaným protáhlým úsměvem. V tu chvíli už necítila potřebu býti sama, byla totiž vděčná za to, že i přese všechny ztráty jí někdo jako ona zůstal.

„Jen vymyslet co," zamyslela se Cassie, přičemž s rukou stále spočívající na té její přivřela oči ve snaze na něco přijít. „Mám to!" vykřikla bez ohledu na okolní studenty. „Půjdeme se v pátek podívat na školní zápas!"

Až do té doby o jejím rozumu Alexis ani jedinkrát nezapochybovala, avšak teď se neubránila pozvednutí obočí. Při pouhém pomyšlení na to, že by měla strávit večer pozorováním nejen Jasona, ale i Dylana, jí ztuhla krev v žilách.

„Já vím, že tam bude i Jason, ale vždyť bude celou dobu na hřišti, takže ho ani nepotkáš!" přemlouvala ji. „Alex, je to skvělej nápad, bude tam snad celá škola! Potřebuješ se trochu odreagovat."

Přestože jí všechno uvnitř radilo, ať její nabídku jednoduše odmítne, hluboce se zamyslela. Cassie přeci měla pravdu, existovala skoro nulová šance, že by se s jedním z nich střetla, protože budou oba hrát na hřišti. Navíc doopravdy potřebovala nějaké rozptýlení, jelikož jí její stereotypní život v posledních dnech nabízel pouze sebelítostivé myšlenky, které by ji s takovým přístupem pomalu přivedly do záhuby.

Tenký hlásek uvnitř hlavy, jenž dokola opakoval rázné ne, utichl při pomyšlení na to, že mohla strávit alespoň jeden bezproblémový den jako každý jiný na této škole. Po zhodnocení ne zrovna početných možností pohlédla na natěšenou kamarádku, protáhla úsměv a souhlasně přikývla.

Do posledního dechuOnde as histórias ganham vida. Descobre agora