„Alex, víš, o něčem jsem posledních pár dní přemýšlel," rozmluvil se Jason, když společně s Alexis seděl ve školní kafeterii. Nervózně rozmíchával mléko ve své černé kávě a konečně se odhodlával říct jí to, o čem byl ještě donedávna přesvědčen, že nikdy ani nenavrhne. „Vím o tobě a Andersonovi."
Dívka naproti sebou prudce trhla. Překvapenýma, skoro až šokovanýma očima na něj chvíli hleděla, než vykoktala: „Cože?"
„Vím, že tě to mrzí," začal vysvětlovat.
„Co by mě mělo mrzet?" ohradila se. Jason jí však viděl na očích, že ležérní přístup jen předstírala.
„No přece to, že jste se kdysi přestali bavit," řekl, načež Alexis hlasitě vydechla. „A neříkej že ne. Poznám, když lžeš."
Osoba sedící ani ne metr před ním jen mlčela. Nějakou dobu trvalo, než se jí znovu uvolnil obličej a lehce zmateně přikývla na souhlas. To Jasona překvapilo, protože očekával, že bude zapírat. Moc dobře totiž věděl, jaká v tomto ohledu byla. Snažila se sama sobě i všem okolo ní dokázat, že byla silná, že už se tak jako dříve netrápila nad vzpomínkami na ty, kteří z jejího života vymizeli. On ji však znal už dostatečně dlouho na to, aby si nevšiml, jak rychle se její pozornost vytratila a chování změnilo, když se jim do cesty připletl její bývalý nejlepší přítel.
„Hele, tehdy v tom baru jsem to přehnal," přiznal provinile při vzpomínce na to, jak si ten den na Andersonovi vybil zlost. Byl si jistý, že si ho nikdy neoblíbí, ale chtěl se alespoň snažit s ním vycházet. Nejen kvůli týmu, ale hlavně kvůli Alexis.
„Sama jsi mi říkala, jak jsi byla špatná z toho, že jste se přestali bavit, tak mě napadlo, jestli třeba nechceš něco společně podniknout," navrhl. Přemáhal se, aby vyzněl co nejuvolněněji. „Já bych vzal tebe, on někoho dalšího a někam bychom zašli."
Jak se tak díval na Alexis, které se v údivu samovolně rozevřela ústa, neměl sebemenší ponětí, jak s její reakcí vynaložit. Zpanikařil a rychle proto dodal: „Mrzí mě, že jsem na něj tak vyjel, a dokonce i trenér si všiml, že nedokážeme spolupracovat, takže je z toho na nervy. Navíc jsem si myslel, že bys to ocenila."
Alexis semknula rty a s nečitelným výrazem ve tváři na něj nepřestávala zírat. Jason tak okamžitě poznal, že právě v duchu přemítala nad jeho nabídkou.
„Jasone, já nevím," odpověděla váhavě. „Pochybuju, že bude Dylan chtít."
„Víš ty co? Zeptám se ho na tréninku," rozhodl a z kapsy od kalhot vytáhl svůj mobil, aby se podíval na čas.
Jason sám sebe nepřestával překvapovat. Byl si však přese všechno jistý, že konal správně. Jeho výbušná a žárlivá povaha, která se objevila ve stejnou chvíli, kdy mu do života vkročil Dylan Anderson, se mu příčila. Potřeboval proto svůj plán uskutečnit i kvůli němu samotnému a zapomenout na všechno špatné, co se mezi nimi stalo.
Jedinou překážkou však bylo to, co Jasonovi leželo na mysli už od incidentu v baru. Ta prokletá věta, kterou Anderson ukončil roztržku, mu zaznívala v hlavě skoro pokaždé, když byl s Alexis. Útěchou mu však bylo pomyšlení na to, že mu něco takového řekl jen v záchvatu vzteku. Pochybnosti se proto snažil co nejlépe potlačovat a užívat si chvíle strávené s jeho dívkou.
Pozvedl svůj kelímek s kávou a přiložil si ho k ústům. Trpkou chuť nápoje ucítil v tu stejnou chvíli, kdy spatřil přicházet přátele z týmu.
_____
Nehnutě stál a v zrcadle pozoroval svůj odraz. Jeho obličej už nezářil fialovými odstíny, avšak pod pravým okem byl stále vidět nápadný zeleno-šedý kruh. Barevné modřiny už skoro vymizely, ale vzpomínka na všechnu tu bolest a strach se v něm pohřbila tak hluboko, že ji již nebylo možné vykopat.
Už od minulého čtvrtku ani nevykročil z domu, což pro něj znamenalo další zameškaný týden ve škole. Vymluvil se na nějakou nemoc, ale ve skutečnosti jen čekal, dokud se všechny rány a modřiny dostatečně nezahojí natolik, aby se mohl ukázat na veřejnosti. Proto až teď, když stál převlečený a připravený na večerní trénink ve sportovních šatnách, uznal, že byl zralý na to zařadit se opět do společnosti.
Pohledem sjel od zrcadla zpět ke své tašce a nesystematicky do ní naházel oblečení. Do šatny přišel dříve než ostatní, aby se stihl převléct ještě předtím, než by si někdo ze spoluhráčů všiml modřin na jeho odhaleném těle. Neměl náladu na to, aby si vymýšlel výmluvu, a tak raději stál a čekal na ostatní.
Jako první do místnosti vešel Simon s přáteli, který se s ním ihned dal do řeči. Vyměnil si s ním pár formálních řečí, včetně toho, proč Dylan chyběl celý týden ve škole, a vrátil se za ostatními. Dylan se proto rozhodl, že zamíří na hřiště, když vtom se za jeho zády ozval známý hlas.
„Hej, Andersone!"
Otočil se, aby spatřil přibližujícího se Laurenta. Na tváři mu hrál pohotový výraz, což Dylanovi připadalo podezřelé. Sám si byl navíc vědom toho, že se vzájemně tolerovali pouze kvůli týmu, proto už jen to, že na něj záměrně promluvil, rozhodně nečekal. Až když došel k němu, všiml si, že vypadal trochu nervózně. Otevřel ústa, jako by se chystal něco říct, avšak slova z nich vyšla až nějakou chvíli poté.
„Hele, vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp a nechci, aby tohle mezi náma," pronesl a ukazováčkem poukázal nejdřív na něj, a poté na Dylana, „kazilo skóre týmu. Tak jsem ti chtěl říct, že se omlouvám."
Když si Dylan urovnal v hlavě ta slova, která právě slyšel, neubránil se překvapenému pozvednutí obočí. Od člověka, který se mu právě omlouval za všechny jeho předsudky, pomluvy a pravděpodobně i rvačku, kterou tehdy začal, byla omluva to poslední, co by ho jen napadlo. Neměl proto tušení, jak na takovou náhlou změnu chování zareagovat.
Jason jeho váhání vyřešil za něj tím, že ho k zítřku pozval společně s Alexis a Cassie do restaurace. Při představě, že bude muset strávit celý večer hleděním na Jasona v blízkosti Alexis automaticky otevřel pusu pro jasné „ne". Zastavilo ho v tom však jisté uvědomění. Jason o tom přeci musel nejdříve říct Alexis, takže pokud s ním souhlasila, nejspíš pro to měla nějaký důvod. Nechtěl tedy odmítat něco, čehož součástí byla i ona, a tak se i přese všechnu nechuť odhodlal k neutrální odpovědi.
„Nevím, jestli budu moct, ale dám ti vědět," zalhal a ihned zapřemýšlel nad tím, že se nejdřív musí poradit s Alexis.
Jason pouze přikývl, zamumlal něco jako „dobře" a otočil se na patách, aby se vydal ke své skřínce. Dylan si až do té doby nebyl docela jistý, jestli jejich konverzace byla skutečná, jelikož si Jasonovo podivně milé a tolerantní chování nedokázal vysvětlit. Když si však Jason neodpustil sarkastickou poznámku, Dylanovi se naneštěstí potvrdilo, že pouze nesnil: „Mimochodem, pěkný oko."
