před dvěma lety
„Proč si musím brát šaty? Nestačí, když si vezmu kalhoty?"
Bylo kolem osmé ráno, když si toho dne Alexis nervózně prohrabovala šatník a snažila se najít nějaké černé formální oblečení. Věděla, že by se ten den neměla zaobírat něčím tak nepodstatným, jako byla volba mezi šaty a kalhoty, ale pravdou bylo, že si to pořád nedokázala připustit. Nedokázala přijmout fakt, že nastal den, kterého se tolik obávala.
Čekala, že v momentě, kdy ráno vstane, upadne do smutné nálady. Místo toho se však cítila nervózně, jako kdyby snad bylo z čeho být nervózní. Měla by přeci truchlit, oplakávat ztrátu blízkého člověka a konečně přijmout fakt, že se s ním na dnešním pohřbu měla rozloučit.
Jak se ale má člověk rozloučit s někým, kdo mu byl po boku skoro celý jeho život?
„V těch příšerných kalhotách rozhodně nikam nepůjdeš. A obleč si rychle ty šaty, za hodinu začíná obřad," rozkázala jí matka. Alexis už proto víc nenamítala a poslušně se napřáhla po šatech. Co nejrychleji se do nich nasoukala, lehce je vykasala nahoru a podívala se na svůj odraz v zrcadle.
Aniž by si to v tu chvíli dokázala přiznat, vypadala zničeně. Události předchozích týdnů spojené s neustálým smutkem a Dylanovými slzami z ní vysály veškerý život. Nedokázala normálně fungovat, každý den jí připadal stejný a nepodstatný, jako kdyby se vytratila ta jiskra, která ho dělala jedinečným. Všechno se najednou zdálo tak prázdné.
Smutně si povzdechla. I přesto, že nepřestávala zírat na svůj odraz, se ve skutečnosti vůbec nesoustředila na vzhled. Myšlenkami cestovala zpět v minulých dnech, aniž by se od nich dokázala odtrhnout.
„Alex?" ozval se ve dveřích mužský hlas. Když se tím směrem ohlédla, spatřila svého bratra. Austin se opíral o trám dveří, tak jako to dělával už odjakživa, s rukama založenýma na prsou. Když se tak na něj zadívala, uvědomila si, že v podobném stavu ho snad nikdy v životě nespatřila. Kdysi jiskřivé oči teď zely vyčerpáním, lesklé a nateklé neprozrazovaly nic jiného než beznaděj. Zdálo se, že tou dobou byli všichni zlomení.
„Rodiče už volají, musíme jet," oznámil jí. Bylo na něm znát, jak moc se mu jet nechtělo. A jak by taky ne? Austin s Calebem přeci bývali nerozluční přátelé, asi jako ona a Dylan. Při myšlence na to, že by měla ztratit Dylana, jí přeběhl mráz po zádech.
„Už běžím," ujistila ho Alexis a urychleně začala zastrkávat všechny otevřené šuplíky v její skříni.
„Alex?" zopakoval.
„Ano?"
„Hezký šaty," pousmál se. Nejspíš se jí snažil vtipem zvednout náladu, sám totiž věděl, jak moc Alexis šaty nesnášela.
Upřímně se zasmála a zpod řas vzhlédla na svého bratra. Byl z něho sice už na sto honů cítit smutek a ztráta, ale Alexis i přesto věděla, že se pod tou vší tíhou pořád skrývala nějaká naděje. Víra v to, že jednou bude všechno zase v pořádku.
Ještě toho večera se Alexis rozhodla, že se pokusí Dylanovi zlepšit náladu. Nedokázala se smířit s tím, že ji celý den odstrkoval. Už předem sice tušila, že bude v den pohřbu hodně odtažitý a zamlklý, ale nečekala, že až v takové míře. Během celého dne s ním promluvila snad jen jednou, a to tehdy, když se s ním zdravila. Pokoušela se ho přimět ke slovu, ale Dylan, jako by se ani nechtěl snažit se svým smutkem bojovat. Vždy pro něj měla pochopení, ale přes fakt, že s ní její nejlepší kamarád nedokázal ani promluvit, se jednoduše nedokázala přenést.
