Okamžik procitnutí měl být jedním z nejpříjemnějším za hodně dlouhou dobu. Namísto hřejivých paprsků slunce se však Alexis probudila s přímo neúnosnou bolestí za krkem uprostřed noci. Neměla ani jak pohlédnout na hodiny, jelikož ji Dylan uvěznil ve svém náručí tak pevně, že celou dobu spala skrčená v nepřirozené pozici, díky níž teď stonalo snad celé její tělo.
Veškerou bolest naštěstí utlumovala osoba, která ji v první řadě vůbec vyvolala. Dylanova přítomnost ukonejšila její vnitřní trápení, a tak se jakási podřadná fyzická bolest jevila jako nepodstatná. Z toho důvodu se Alexis spokojeně usmála, uvelebila v dosavadní poloze a uspěla v druhém pokusu o spánek.
Další a zároveň poslední probuzení už proběhlo jinak. Nejspíš se museli ve spánku vzdálit, protože se přemístila na druhou polovinu postele, kde ji již nehřálo teplo jeho těla. Silné paže už ji nesvíraly v ochranářském objetí a pravidelnost cizího dechu nadále nesplývala s údery jejího srdce. Vše se najednou zdálo být opět jaksi prázdné, skoro až bezvýznamné.
Rozespalá Alexis se zvedla do sedu, aby s údivem zjistila, že vyležené místo na druhé polovině postele bylo prázdné. Na malý moment ji přepadl strach, že Dylan odešel bez rozloučení, avšak hned nato opadl. V rohu místnosti se totiž krčila tmavá postava, která s rukou vztaženou k pomalované části zdi pozorovala ryze neprofesionální malbu, jež se kupodivu ještě stále nezačala odlupovat.
Dylan, s vlasy rozčepýřenými do všemožných stran, se prsty dotýkal svého vlastního díla, aneb nafialovělého draka se staženými křídly plazícího se po celé délce jednoho z rohů místnosti. Nakreslil ho tam kdysi společně s ní, mohlo to být už zhruba před pěti lety, když jako malí trávili maximum času společně. Představa jich dvou spojených identickým přátelským poutem se jí najednou zdála být jaksi vzdálená. Jako kdyby ten stejný vztah již dávno zanikl a nahradil ho nový, poněkud rozvinutější, který jim nabízel možnost proměnit ho v cokoli si jen přáli.
Jakmile ji opustily úvahy nad vzdálenou minulostí, začala se soustředit na něj. Bylo tak zvláštní vidět ho zkoumat obraz, který teď spočíval i na jeho vlastním těle. Ten stejný drak akorát v černé barvě totiž zdobil velkou část jeho boku, kterou ihned zatoužila znovu spatřit. Když se však přistihla při přemýšlení nad jeho obnaženým tělem, donutila se vymést z mysli všechny své domněnky až do té poslední.
„Snad jsem tě nevzbudil," promluvil Dylan zastřeným hlasem, aniž by vzhlédl od draka. Tím přiměl Alexis, aby se zamyslela nad tím, jak asi postřehl její bdělost. Nejspíš ji jen spatřil v zrcadle.
Tváře jí začaly růžovět, jakmile si uvědomila, že nejspíš celou tu dobu viděl, jak ho potajmu pozorovala. „Nevzbudil," přitakala s tvářemi připomínajícími dvě rozkvetlé růže. „Jak dlouho jsi vzhůru?"
„Asi dvě hodiny," odpověděl neutrálně, načež se přeci jen otočil čelem k ní. Ihned, když se očima zaklenula do těch jeho, se jí před očima jako spuštěním filmu přehrály události včerejšího večera. Prázdné místo vedle ní se najednou zdálo být ještě prázdnějšího a potřeba se k němu přitisknout zdaleka silnější.
„Dvě hodiny?!" vyjekla překvapením. „Co jsi proboha ty dvě hodiny dělal?"
„Koukal se, jak spíš," pronesl pohotově. Ihned ji tím uvedl do rozpaků. „Dělám si srandu," pousmál se nefalšovaným úsměvem, „ve skutečnosti jsem poslouchal, jak chrápeš."
Nálada konverzace se z vteřiny na vteřinu proměnila z rozpačité v rozvernou. Alexis ani na chvíli nezaváhala a s pobaveným smíchem hodila po Dylanovi jeden z polštářů.
