Když Dylan zmiňoval slovo výlet, Alexis si pochopitelně představovala něco prostého. Ani v nejmenším případě by ji proto nenapadlo, že stráví skoro hodinu v autě, než jí Dylan konečně poví, kam ji to vlastně veze.
„Houston?" vyjekla nadšeně. To město bylo sice nejbližším velkoměstem u Galvestonu, ale i přesto ho Alexis milovala ze všech nejvíc. Nejspíš proto byla tak nadšená, když jí Cassie při jejich seznámení sdělila, že pochází právě odtud.
Pokaždé, co Houston navštívila, si návštěvu náramně užila. Nedokázala ani říct proč, možná to bylo čistotou a malebností města, možná taky pouze proto, že bylo úlevné se alespoň na malou chvíli vymanit z klasického, nudného života v maloměstě jako byl Galveston. Ať už to však bylo čímkoliv, zrovna v tento den něco takového potřebovala.
„Máš to tu ráda, viď?" podotkl Dylan, jako kdyby jí četl myšlenky. Alexis při pohledu na vysoké budovy města horlivě přikývla.
„A kam přesně jedeme?" optala se ho jako malé dítě natěšené na vánoční dárek. Dylan se nad její zvídavostí šťastně usmál, a přiměl tak Alexis k tomu, aby na něj pohlédla. Až tehdy si uvědomila, jak velký dopad na ni měl jeho úsměv.
„Memorial park," odpověděl jí stručně při soustředěném pohledu na vozovku.
„Do parku?" prohodila potěšeně. Sluneční paprsky a nekonečné aleje rozkvetlých stromů – už jen ta představa ji sama o sobě uklidňovala.
„Ne tak docela," utrousil potměšile, načež odmítl odpovědět na další otázky. Program dne byl proto pro Alexis překvapením až do chvíle, kdy dorazili na určené místo.
Hned, jakmile se Dylanovi podařilo najít místo na přeplněném parkovišti, Alexis po vystoupení z auta zahlédla spoustu stánků a zaslechla hlasitou, veselou hudbu. Nedočkavě proto následovala Dylana až k obrovské ceduli, na níž tučným písmem stálo: „Bayou City Art Festival".
Když pochopila, kam se právě chystala vkročit, nemohla popadnout dech. Tolik ji to zaskočilo, že ani nedokázala zareagovat jinak než zevnitř jásat radostí.
„Panebože, Dylane," vydechla při pohledu na nekonečné množství stánků s výtvarnými díly, občerstvením a davy účastníků.
Dylan byl nejspíš potěšený její reakcí, protože se usmíval od ucha k uchu. Alexis by ho v tu chvíli nejradši objala za to, jak úžasný dostal nápad, ale nedostala k tomu příležitost, jelikož se vydal zaplatit vstupné. Následovalo krátké nepohodnutí ohledně toho, že za ni zaplatí, a až poté společně vstoupili dovnitř.
Všude se to jen hemžilo barvami tak pestrými, že oběma dělalo problém se v okolí vůbec vyznat. Plátěné stany nabízely pohled na různá umělecká díla od všemožně zkušených umělců, všichni kolem působili vesele a celkový dojem z prostředí byl natolik pozitivní, že skutečně naplnil Dylanův cíl. Alexis totiž vskutku alespoň na tu malou chvíli pozapomněla na její trápení a společně s Dylanem se vydala prozkoumat vše, co se jen dalo.
Prvním silným zážitkem bylo, když se k ní přihnal jakýsi maskot, který byl od hlavy až k patě oblepen fialovými liliemi. Byly sice umělé, ale působily tak opravdově, že člověk, jenž byl pod nimi ukrytý, vypadal jako chodící puget květin. Přiběhl za Alexis, vytrhl ze svého kostýmu jeden z květů a věnoval jí ho, čímž ohromené dívce udělal větší radost, než se zdálo.
Většinu času poté strávili u jednotlivých stánků, přičemž oba upřímně obdivovali krásu mnoha obrazů, keramických nádob, soch a dalších výrobků. Alexis se dokonce u jedné autorky pozastavila déle, jelikož se jí její tvorba líbila natolik, že se s ní odhodlala o jejích dílech diskutovat.
