Když se chodby školy zaplnily studenty spěchajícími do kantýny na obědovou pauzu, Dylan si skrze ně stěží prodral cestu. Mířil totiž na úplně opačnou stranu než všichni ostatní, aby si mohl v klidu a o samotě vychutnat svoje jídlo na lavičce kousek před školou. Jeden by řekl, že tento každodenní rituál svědčil o politováníhodné osamělosti, avšak jemu to naprosto vyhovovalo. Na samotu si v posledních měsících už navykl, proto se pro něj i tehdy, když se začal znovu bavit s Alexis, téměř nic nezměnilo. Nic a všechno zároveň.
Konečně se mu podařilo vyváznout z hustého davu, když vtom ho někdo zezadu chytil za paži. „Dylane, počkej!" ozval se za ním Cassiin vysoký hlas.
Dylan se otočil směrem k ní a trochu překvapeně na ni pohlédl. Připadalo mu zvláštně nezvyklé, že byl v prostorách školy osloven někým jiným než učitelem.
Mile ji pozdravil, přičemž se mu povedlo nasadit upřímný úsměv, a aniž by stihl cokoliv říct, Cassie se jako vždy ihned ujala slova. „Hele, jen jsem ti chtěla poděkovat za ten pátek. Až na ten incident s Jasonem jsem si to vážně užila," řekla mu. Dylan sice nechápal, proč děkovala zrovna jemu, když za celý ten večer prohodil jen pár vět, avšak bez námitek souhlasně přikývl.
„Já taky," zalhal. Společnost Cassie by sice rád vyhledal znovu, ale vzhledem k událostem, které se odehrály ještě ten večer o něco později, si pátek rozhodně neužil.
„To jsem moc ráda. Bála jsem se, že tě naštval Jason a neužil sis to," dodala, než se nervózně zasmála.
„Ujišťuju tě, že kvůli něčemu takovýmu bych se vážně nenaštval," prohodil s nepatrným úsměvem, čímž se mu úspěšně podařilo odlehčit konverzaci.
Cassie si úlevně oddychla a pokračovala dál. „Nechtěla jsem tě rušit, ale jen se tě chci zeptat na jednu věc. Teda vlastně na dvě. Ne, vlastně ti chci jednu věc říct a na druhou se tě zeptat," oznámila mu zmateně. Silou studu přitom zčervenala a zadívala se do země.
„Povídej," pobídl ji nenuceně.
Párkrát zamrkala, aby si srovnala myšlenky v hlavě. „No, co se toho prvního týče, tak jde o Alex."
Dylan namístě ztuhl. Předpokládal, že mu bude chtít sdělit ještě něco souvisejícího s pátečními událostmi, ale skutečnost ho zarazila. Mlčením ji proto pobídl k pokračování.
„Víš," odmlčela se, aby si zamyšleně zkousla spodní ret, „já vím, že to není moje věc, ale nedávno jsme byly s Alexis venku a potkaly jsme se s kamarádem. Stalo se ale něco vážně divnýho, a já teď nevím, co mám dělat. Asi by nechtěla, abych to někomu říkala, ale začínám o ni mít strach. Říkala mi, že jste byli, nebo jste, kamarádi, tak mě napadlo, že bys o tom mohl něco vědět," vyhrkla Cassie, která zněla ještě zmateněji než předtím.
Dylana polilo nepříjemné horko. „Počkej, Cassie, o čem to mluvíš?"
„Jak jsem říkala, byly jsme nedávno spolu, už je to něco přes týden, a potkaly jsme Robbieho, Robbieho Scotta." Už kvůli tomu jménu Dylan okamžitě znervózněl. Moc dobře totiž věděl, jak se Robbie k Alexis choval. „No a on řekl cosi o tom, že se její brácha zapletl do něčeho zlýho, víš."
Cassidy nadále pokračovala, avšak Dylan nebyl schopný věnovat jí pozornost. Vnímání okolního prostředí se kompletně zastavilo, a on tak zůstal strnule stát, přičemž si v myšlenkách dokola a dokola přehrával její slova. Jakmile si zjištěné informace urovnal v hlavě, srdce mu zděšením poskočilo až do krku. Navenek sice vypadal jen lehce překvapeně, avšak zevnitř se ho zmocnila panika.
