Jason ji uštědřil zbytečných slov a bez dalšího komentáře se přesunul ke dveřím. Vyšel z nich a nejspíš očekával, že ho Alexis bude následovat až k domovním dveřím. To by však nebyla ona, aby jí několik vteřin netrvalo vzchopit se, vypustit z mysli alespoň na chvíli špatné myšlenky a pohnout se z místa. Dostihla ho až v dolním patře pod schody, kde už se mezi ně stihla přimíchat i paní Matthewsová.
„Jasone, zlatíčko, nechceš něco k pití nebo jídlu? Už je sice hodně pozdě, ale ještě bych stihla něco připravit," nabídla se ochotně, nad čímž by v jakékoliv jiné situaci Alexis nejspíše pozdvihla obočí. Její matka měla Jasona vždy v oblibě. Dokonce jednou podotkla, že se k ní choval jako syn víc, než co se Alexis chovala jako dcera. Dnes se vůči němu však chovala mnohem pozorněji, navíc s patrným zájmem, jaký o vlastní dítě neprojevila v posledních sedmi měsících snad ani jedinkrát.
„Jason jede domů, mami," objasnila Alexis, přičemž doufala v to, že předešla zbytečně dlouhé, trapné konverzaci.
„Ty nezůstáváš přes noc?" divila se matka. Na Alexis přitom pohlédla až poté, co nejspíš dokonce i ona zaznamenala vážné výrazy v jejich tvářích.
„Nezůstávám, potřebují mě doma," zalhal, „ale rád jsem vás viděl, paní Matthewsová," dodal, než se spěšně rozloučil a zmizel za dveřmi. Alexis předtím na pozdrav věnoval pouze lehké pousmání, nikoliv typicky dlouhé objetí, což v její matce muselo vzbudit ještě silnější podezření. Nebylo proto divu, když se v momentu, co se octly samy, ihned ozvala.
„Stalo se něco?" optala se, než ji zpražila tázavým pohledem.
Nehledě na to, že promluvit si o svých problém zrovna potřebovala víc než cokoliv jiného na světě, Alexis zůstávala mlčet. Nejenže by vše akorát zhoršila, ale už jen díky faktu, že jí matka takovou otázku položila až měsíce potom, co se celý její život obrátil vzhůru nohama, jí ani nic prozrazovat nechtěla.
„Ne, všechno v pořádku," opověděla hraně radostným tónem, který se jí kupodivu povedl. Přidala i protáhlý úsměv, než se obrátila a co možná nejrychleji vyběhla schody zpět nahoru. Paní Matthewsová se ani neobtěžovala vyptávat dál – co jiného se taky dalo čekat.
Jakmile se dostala do vrchního patra, namísto toho, aby jako obvykle zabočila doprava rovnou ke svému pokoji, natočila hlavu opačným směrem. Z jakéhosi důvodu jí padl zrak přímo na dveře ukryté v temném koutu domu, jež vedly do Austinova pokoje. Okamžitě se jí při tom pohledu vybavily vzpomínky na nekonečně mnoho situací, ve kterých běžela do jeho pokoje ihned poté, co se nepohodla s matkou. Ne že by se s ní i teď pohádala, ale stejně jako kdysi pociťovala tíhu na srdci, která zmizela pokaždé, co se za svým bratrem utíkala svěřit. Teď však neměla ani jeho, a tak jí nezbývalo nic jiného než se zhluboka nadechnout a spoléhat na vlastní úsudek.
Ačkoli se málokdy předtím stávalo, že by ustála hledět na dveře jeho pokoje déle než pár vteřin, tentokrát se jí to konečně podařilo. Namísto toho, aby ji zavalil smutek a bolest, pocítila dokonce i nepatrný náznak radosti. Nikoliv z pozitivních vzpomínek, nýbrž z nově získané naděje, která ji po dnešním večeru definitivně přesvědčila, že byl Austin stále naživu.
Najde ho. Najde ho a všechno bude tak jako dřív. Najde ho a už nikdy neztratí.
Z chvilkového šťastného momentu ji vytrhlo jakési bouchnutí. Kdyby v tomtéž domě nežila už přes sedmnáct let, nejspíš by neuhodla, že byl daný zvuk typický pro zavírání střešního okna v jejím pokoji. Bez dalšího rozmýšlení se proto vydala daným směrem, aby do místnosti vešla dveřmi, které předtím již ponechala otevřené. Nepřekvapilo ji, když kousek od své postele spatřila Dylana postávajícího s rukama založenýma a nečitelným výrazem připomínajícím nadrilovanou grimasu vojáka.
