Po gratulaci novomanželům se svatebčani společně se všemi hosty přesunuli do hotelu, kde měla až do noci slavnost pokračovat. Rodina Matthewsových a Dylan se proto museli na malou chvíli se všemi rozloučit a dojet na danou adresu. Po cestě minuli podstatnou část města, dokud nezabočili na cestu vedoucí do strmého kopce. Dylan zpočátku přemýšlel, jak to, že se vše kolem zdálo tak opuštěné, když přeci mířili do hotelu. Jakmile se však vynořili z hustého lesa, ocitli se na samém úpatí kopce, kde stála obrovská budova. Už na první pohled působila luxusně, až ho to donutilo přemítat nad tím, jak si Julia s Bradem mohli něco takového dovolit.
Pan Matthews zaparkoval přímo před hlavním vchodem. Nejspíš přijeli jako jedni z nejdřívějších, jelikož na parkovišti stálo minimum vozidel, ale to snad ničemu nevadilo. Odebrali se proto do haly, která všechny do jednoho ohromila. Do očí všech přítomných bil lesk a stříbřité barvy a každý kus nábytku či dekorace se honosil přímo nepředstavitelnou sumou peněž. Dokonce i Dylan, který krásu nikdy předtím nehodnotil z peněžního hlediska, žasl nad celým interiérem.
Než se všichni přemístili do jídelny, ubytovaní hosté obdrželi klíčky od pokojů. Alexis se svými rodiči naštěstí přiřadili pokoj hned vedle Dylana, takže se zamezilo tomu, aby se v nekonečných prostorách budovy vůbec dokázali najít.
K obědu se servírovalo tříchodové jídlo, které Dylan ani nebyl schopen pojmenovat. Nic podobného totiž v životě neochutnal, což ho dovedlo k dalším úvahám ohledně toho, jak draho svatba musela vyjít. Brad musel mít nejspíš nějaké výnosné povolání.
V průběhu oběda Dylan strávil čas převážně s Alexis. Až během odpoledních aktivit se seznámili s pár rodinnými přáteli, kteří se naštěstí snažili do konverzace zapojit i Dylana nehledě na to, že ani nebyl členem rodiny. Pro někoho tak uzavřeného jako Alexis nejspíš muselo být vyčerpávající seznámit se v otázce pouhých pár hodin s tolika novými tvářemi, ale v tomto případě jí to očividně ani trochu nevadilo. Ba naopak, čišela z ní taková energie, že by ji mohla rozdávat. Sám Dylan jí dost postrádal, jelikož nebyl zvyklý na takovou masu lidí, ale náladu mu po celou dobu rozjasňovala ona.
Program probíhal stejně až do večera. Mohlo být proto už kolem deváté, když se Dylan s Alexis ocitli na delší dobu sami. Seděli v rohu u opuštěného stolu, jelikož většina přítomných zrovna tančila na parketu. Hrála u toho veselá hudba, která dívku naproti jemu donutila k úsměvu. S pohledem upřeným na tančící dav jí na tváři hrál šťastný úsměv, který díky ní přebral i on.
Rychlá hudba v okamžiku ustala a vystřídala ji pomalá. Sál najednou ještě potemněl a většina hostů se vrátila na svá původní místa, zatímco Dylan udělal pravý opak. Bez váhání se zvedl, čímž ihned upoutal Alexinu pozornost.
„Smím prosit?" pronesl přehnaně zdvořilý hlasem, takovým, který Alexis za jakékoli situace pochopila jako žertovný. I teď se nad tím tiše zasmála, ale i přesto přijala jeho nabízenou dlaň a společně se odebrali na taneční parket.
Jakmile si ji po dlouhé době konečně přitiskl k sobě, zaplavila ho vlna úlevy. Již od rána ze všeho nejvíc toužil po tom, aby jí mohl mít tak nablízku jako včera večer. Sice nevěřil tomu, že by se mu přání splnilo tak brzy, ale byl za to nade všechno šťastný.
„Dyle?" ozval se její šepotavý hlas, jenž v hudbě skoro zanikal. Ucítil přitom horký dech na svém krku, který ho na malý moment omámil, než byl schopen odpovědět.
„Ano?"
„Děkuju, že jsi se mnou jel," řekla a lehce se poodtáhla, aby mu mohla pohlédnout do tváře.
