„Dobrou, tati," zašeptala Alexis, aby nevzbudila svoji matku. Ta už spokojeně spala, s hlavou položenou na jeho klíně a nohama nataženýma přes okraj pohovky. Tak vyrovnanou a uvolněnou ji Alexis nevídala často, proto se na ni před odchodem do svého pokoje ještě jednou pořádně zadívala.
Bylo sice už kolem deváté, avšak spánek na pořadu dne prozatím neměla. Co nejtišeji vyšla po schodech nahoru, aby nevzbudila svoji matku, a ihned zamířila do pokoje. Když však chodbou procházela kolem mohutného nástěnného zrcadla, zastavila se v pohybu a otočila se čelem k němu.
Zrak jí okamžitě spočinul na vlastním odrazu. Upřeně hleděla do svých očí a hlavou jí přitom probíhala směsice myšlenek a vzpomínek, které její mysl neopouštěly ani na vteřinu. Pohled sesunula níže na světle zelenou košili s tenkými proužky, která na ní visela takovým způsobem, že záměrně zahalovala každičkou křivku.
Vzpřímená, hledíc na široké rukávy svého svršku, pomalu odhrnula část látky až po odřené lokty. Jediným světlem, které v ten okamžik ozařovalo její holé předloktí, byla nástěnná lampa nad rámem zrcadla vrhající zastaralé, nažloutlé světlo. Ovšem dokonce i to dokázalo podtrhnout nepřirozené barvy, které teď ovíjely její ruce.
Obě zápěstí byla poseta nepravidelnými, prolínavými odstíny od zelené až po tmavě fialovou. Tvořily tak různorodé směsice barev, že si Alexis ihned vybavila den, kdy temperami malovala podzimní louku. Tehdy si od barev zašpinila snad celé předloktí, které ještě ten den musela v koupelně před zrcadlem skoro hodinu drhnout, aby barvy vybledly. Když se však do zrcadla dívala teď, věděla, že zbavit se jich bude tentokrát ještě mnohem horší.
Dříve než si rukávy stihla opět srolovat, hlavou jí probleskla bolestivá vzpomínka. Cizí dlaně na jejím těle, chladný, drsný dotek na rozpálené kůži, štiplavý dech na krku. Jako by i teď mohla vše cítit znovu, tak živě a detailně, až nebyla schopná rozpoznat, co bylo reálné a co ne. Každičký milimetr její kůže hořel bolestí, jako by do něj bodaly tisíce jehel. Hrdlo se jí svíralo, když vzpomínala na své bezradné výkřiky o pomoc, a paže rozechvívaly touhou se vzepřít. Až když chvění doputovalo do konečků prstů, přepadl ji známý pocit. Takový, který cítila, když se v běžném životě setkala s něčím, čeho se štítila. Jako třeba tehdy, když se jí na rameno snesla snovačka, a ještě několik hodin poté cítila tenoučké pavoučí nožky plazící se po celém jejím těle. Na zádech, na šíji, na končetinách. Všude.
Urychleně začala třít různé části svého těla, jako by se snažila všechny ty reálně procítěné dotyky jednoduše smést. Připadala si jako šílenec. Nedokázala se však smířit s tím, jak moc podlehla strachu. Vždyť dokonce ani Jasona teď nebyla schopna obejmout, aniž by si nevzpomněla na cizí stisk. Nedokázala cítit jeho dech na své kůži, aniž by se jí nevybavil ten ze včerejší noci. Cítila se zase tak zlomeně, jako když se před pěti měsíci dozvěděla, že nejspíš už nikdy neuvidí svého bratra. Jak dlouho asi byla schopná vydržet, když se jí několikaměsíční snaha o vybudování síly rozpadla během jednoho večera?
Naposledy přejela dlaní po své levé paži a vzchopila se. Došla až ke svému pokoji na konci chodby a zatáhla za kliku. V momentu, kdy se dveře do místnosti rozevřely, ji do nosu udeřila vůně moře a ryb. Okamžitě proto pohlédla na střešní okno, jímž vůně přivála dovnitř. Ona však nebyla ta, která ho otevřela.
Bez rozmýšlení vystoupila na dřevěnou bednu pod oknem a tak, jako to dělávala dříve, se protáhla otvorem na střechu domu. Když poté zasedla do výklenku, nemusela se ani otáčet, aby věděla, že tam na ni už čekal on. Seděl přikrčený na samém kraji střechy a vedle něj ležel již prázdný obal od jeho oblíbených doritos.
