Nastávajícího dne bylo střetnutí s Dylanem snad ještě horší, než Alexis předpokládala. Narazila na něj ihned, jakmile společně s rodiči již sbalená a připravená na odjezd vylezla z pokoje. On, pravděpodobně už delší dobu, postával na chodbě a s pobledlým obličejem ji pozoroval. Vypadal snad ještě hůř než ona, a to za celou noc zamhouřila oči nanejvýš na dvě hodiny. Původně doufala, že alespoň jediný den, kdy si mohla oddychnout od Galvestonu, využije jedinečnou příležitost ku prospěchu. Jak se však zdálo, problém nepramenil z místa, ale z ní samotné.
„Dobré ráno," odhodlala se jako první promluvit. Nevyzněla z toho sice patrná upřímnost, ale musela se alespoň před svými rodiči udržet a neprozradit se.
Dylan odpověděl totožně strojeným a na jeho způsoby poněkud přehnaně formálním pozdravem, přičemž se mu z tváře nevytratilo ani trochu ze strnulosti. Alexis tím momentem už vnímala takové napětí, že se na něj nedokázala dál dívat.
„Dylane, zlatíčko," zachránil ji matčin pisklavý hlas, „skvěle, že už jsi tady. Máš sbaleno?" ptala se ho s rodičovským tónem. Kdyby Alexis mohla, protočila by v tu chvíli očima. Ještě včera ji matka před Dylanem varovala, což dokonce i on sám zaslechl, a teď se mu přeslazeným tónem vnucovala. Jestli tohle nebylo zvláštní, pak už si připadala ještě zmateněji než doposud.
Netrvalo dlouho a všichni až do jednoho seděli v autě na cestě zpět domů. Zaujmuli stejná místa jako předtím, takže i teď musela Alexis sedět hned vedle Dylana. V normálních situacích by jí to samozřejmě nevadilo, ale vzhledem k událostem včerejší noci nebyla za celou cestu schopna snad ani jediného pohybu. Strnule seděla na zadním sedadle, natisknutá k opěradlu a co možná nejblíže dveřím auta, aby se mezera mezi nimi ještě zvětšila. Chvíli přemýšlela nad tím, jak bylo vůbec možné, že se během těch pár hodin všechny její touhy obrátily kompletně vzhůru nohama. Ještě donedávna si přeci přála, aby mu mohla být nablízku, ale teď nechtěla nic jiného než se vzdálit co nejdál nejen od něj ale i od všech ostatních.
Cesta se zdála nekonečná. Během jízdy Alexis připadalo, jako by oba vysílali stejné signály, které přímo prosily o to, aby se na sebe konečně podívali a o všem si promluvili. Jejich součástí byl však i strach, kvůli němuž zůstali pouze prkenně sedět a čekat, než dorazí domů. Za celou dobu proto mezi sebou neprohodili ani slovo, pouze suše odpovídali na otázky rodičů, kteří o svatbě hovořili jako o jedné z nejužitějších událostí za hodně dlouhou dobu. Ne že by to tak necítila i Alexis, většina dne se totiž doopravdy vydařila, ale samý konec večera pohřbil celkový zážitek hluboko pod vrstvu beznaděje.
Nejspíš za ni konala sobeckost, jelikož Dylanovi zatajila pravý důvod, proč se včera zachovala tak nerozhodně. Tím byl fakt, že konečně zjistila, odkud se bral všechen ten zvláštní pocit, jaký ji doprovázel v Dylanově přítomnosti. Pramenil totiž ze stejné touhy, jakou vůči němu pociťovala nejen včera, ale nejspíš i dlouhou dobu předtím. Teprve včera však otevřela oči dokořán. I kratičká chvíle plná doteků a vzájemné potřeby stačila předehnat všechny její předešlé zážitky, a s jistotou tak určit, jak moc opravdové city k němu skutečně chovala.
Doposud si myslela, že ji bývalý vztah s Jasonem naplňoval, jak nejvíc jen mohl, ale jak se díky několika vteřinám s Dylanem ukázalo, nejspíš si to jen namlouvala. Musel ji zaslepit přehnaný vděk, který vůči Jasonovi pociťovala, protože právě on jí pomohl zvládnout i nejhorší období, když ztratila nejen svého bratra, ale i nejlepšího kamaráda. Možná i on proto sehrál podstatnou roli v tom, proč se včera od Dylana odtrhla.
Přestože by se na první pohled mohlo zdát jasné, kudy jejich vztah začne směřovat, skutečnost nebyla ani zčásti tak dokonalá. I přese všechny úžasné pocity totiž pociťovala strach z toho, jak reálně a plně vše spojené s Dylanem prožívala, až nad ní negativní přemýšlení převzalo kontrolu. Okamžitě pomyslela na možnosti, jaké by jim nový vztah přinesl, a přišla na víc špatných než dobrých. Nemohla přeci sázet všanc posledního člověka, kterému na ní ještě záleželo natolik, aby ji kdykoli podržel. Nikdy v životě by si navíc neodpustila, kdyby se mezi nimi něco pokazilo jenom kvůli tomu, že nedokázala své emoce udržet pod kontrolou.
Příroda jí nadělila vlastnost, jakou bylo v takovéto situaci téměř nemožné ovládnout – zvídavost. Ze všeho nejvíc si proto přála své nové city, společně se vším ostatním, co jí jen přišlo na mysl, prozkoumat až do posledního detailu. Nějakým zázrakem nad ní však převládl zdravý rozum a rozhodla se pro nejbezpečnější řešení – ponechat vše přesně tak, jako tomu bylo i kdysi.
Matčin hlas ji vytrhl z přemýšlení. „Kam jste vůbec zmizeli tak brzo?"
„Byla jsem unavená, šli jsme spát," zamumlala v odpověď. Raději přitom ani periferním viděním nepohlédla na osobu vedle sebe.
Paní Matthewsová se rozhodla považovat konverzaci za uzavřenou a pozornost raději obrátila zpět k manželovi. Tím udělala laskavost nejen Alexis, ale i všem ostatním v autě. Jakmile nějakou chvíli poté zaparkovali před domem, nadešel moment, kterého se Alexis celou cestu obávala. Všichni si nezvykle rychle pobrali své věci, vylezli z auta a pan Matthews ještě nějakou chvíli rozpravoval s Dylanem, než se připojil za manželkou do domu. Alexis s Dylanem se proto náhle ocitli sami. Ani jeden z nich samozřejmě nevěděl, co říct jako první, a tak se nevyhnuli nepříjemně dlouhému pohledu z očí do očí.
„Budu už muset jít, mám toho na zítra hodně do školy," zpanikařila a zalhala, aby se mohla co nejrychleji vzdálit. „Ještě naposled děkuju, že jsi se mnou jel."
Dylan jen pokýval hlavou a na náznak úsměvu mu škubl jeden koutek rtu. Alexis mu pokus o úsměv nejistě oplatila a se zaťatými zuby se otočila k odchodu.
„Alex, počkej," ozvalo za jejími zády. Při zmínce svého jména silně stiskla víčka k sobě, než se otočila čelem k němu.
„Ano?" vydechla.
Již ze zvyku silně zaťal čelisti. „Nemáš dneska ještě čas?" zeptal se nadějně. Obočí se mu přitom stáhlo a vytvořilo prosebný výraz, jemuž šlo těžko odolat. Alexis však i přesto nepodlehla.
„Promiň, dneska asi ne," znovu zalhala. Když si potom uvědomila, že její odpověď zněla až moc odmítavě, rychle dodala: „Ale můžeme jindy."
Dylan poddajně přikývl a nic dál nenamítal. Sice vypadal, že měl na jazyku víc slov než vlasů na hlavě, ale naštěstí se rozhodl mlčet. Jakmile se s ní rozloučil a odešel, Alexis v mysli ještě nadlouho poté utkvěla barva jeho skleněných očí.
