„Jdu ke Cassie, vrátím se pozdě!" křikla na rodiče, mezitímco si v chodbě zavazovala tenisky. Oba zrovna seděli v jídelně, proto ji zřetelně slyšeli a bez dalšího komentáře svolili. Nejspíš nabrali přesvědčení, že se stejně jako všichni ostatní studenti jen chtěla vyplížit z domu, aby se svojí kamarádkou zapečetila začátek letních prázdnin. Ten se měl slavit doma u jednoho z jejich spolužáků, se kterým Alexis za celý život neprohodila snad ani slovo. I přesto byla se spoustou dalších na seznamu pozvaných, avšak jako jedna z mála odmítla. Čekalo ji totiž něco mnohem důležitějšího, dobrodružnějšího, a bohužel i nebezpečnějšího. Chystala se zachránit svého bratra.
Jakmile otevřela domovní dveře, zjevila se před ní postava opřená o sloup. Na tváři se jí okamžitě rozlil šťastný úsměv, a hned poté, co za sebou dveře zabouchla, se k osobě přivinula. S přehnanou silou ji zmáčkla tak pevně, až se ozvalo tiché zasmání.
„Neviděli jsme se vyloženě dvacet minut," poznamenal Dylan v reakci na její nezvyklé chování.
„Promiň," omlouvala se ze zvyku.
„Já si nestěžuju," odvětil a natáhl se k ní pro jeden dlouhý polibek. Oba poté usoudili, že bude lepší vyklidit se z dohledu jejích rodičů. Přeci jen nevěděli, že místo Cassie dnes plánovala být právě s ním, a že místo oslavy podnikali tajnou výpravu mimo město. Raději se proto vydali směrem k Dylanovu autu.
„Jen mám dobrou náladu," obhajovala se. S dlouhotrvajícím úsměvem přitom pohlédla na Dylana, jehož tvář se z nějakého důvodu stáhla zamyšlením.
„Nerad to říkám, ale neměla bys mít."
Jakmile nasedli do auta, Alexis se optala, co ho k takovému postoji vedlo. Odpověděl jí pouze další kupou řečí, jejichž hlavním obsahem bylo, aby se dnes připravila i na nejhorší. Ona však dala na svůj vlastní úsudek a spoléhala na to, že vše proběhne podle plánu. Brát v potaz i jiný konec než šťastný nepřipadalo v úvahu.
„Možná," spustila s pohledem upřeným na míhající se krajinu, „ale teď z toho mám konečně dobrej pocit."
Dylan se soustředil na řízení a pravděpodobně ji nechtěl obírat o její přesvědčení, a tak raději mlčel. Alexis se zdálo zbytečné nadále rozebírat otázku pozitivního očekávání, proto se vrátila zpět k jedné z dřívějších záležitostí. V sedě se předklonila ke svému batohu a vytáhla z něj srolovanou deku, která byla za dlouhé roky již poseta skvrnami od malířských barev.
„Proč jsi chtěl, ať ji vezmu s sebou?" zeptala se ho nechápavě.
„Protože už je stejně zničená," odpověděl téměř okamžitě. Měl sice pravdu, ale i přesto jí nepodal srozumitelné vysvětlení.
„Uvidíš," zakončil konverzaci. V myšlenkách proto dál nehloubala, přikrývku hodila zpátky do batohu a uvelebila se na sedačce.
Cesta ubíhala poměrně rychle. Za celou dobu nepadlo kupodivu už ani slovo o jejich plánu, za což byla Alexis vděčná. Povídali si o všem možném, dokonce i o tom, jak náhle skončil školní rok a nastalo volno. Ani jeden samozřejmě neměl žádné plány, ale za předpokladu, že se dnešní výprava vydaří, si Alexis dokázala živě představit, jak asi její léto bude vypadat. Už jen při pomyšlení na to, že by mohla celé dva měsíce strávit s Austinem a Dylanem, se jí rozzářily oči. Nenapadalo ji nic jiného, co by si na celém světě přála více než mít oba při sobě.
„Mělo by to být někde na druhým konci města," připomínala Dylanovi, když se jim po skoro dvouhodinové cestě podařilo dojet do Clevelandu. Mohlo už být kolem čtvrté, když zrovna projížděli centrem.
