Od incidentu v baru uběhly už téměř dva týdny a Dylan, který každé ráno vyhlížel ze svého okna, nedostal žádnou odezvu.
Po dobu uplynulých dvou let byl navyklý na černou dodávku, každé ráno stojící před jejich zahradou, jež se však už od oné noci neukázala. Na první pohled se to sice mohlo jevit jako dobré znamení, znamení klidu a svobody, avšak opak byl pravdou. Připomínalo mu to spíše ticho před bouří. Takové, během něhož pokaždé cítil ten prazvláštní tlak na zátylku, který mu napovídal, že se chystalo něco špatného. Jako by se ho dokonce i nezvykle mírný přímořský vánek svou tichostí snažil varovat před blížící se katastrofou.
Počítal s tím, že z toho, co jistému muži udělal, nevyjde bez úhony. Spíše se natolik smířil s jistou pomstou, že všechen strach naprosto odezněl. Konec konců, neměl ani na výběr. O sebe neměl strach už dávno, ale to jediné, co se mu honilo hlavou, byla ona. Kdyby si totiž svoji odplatu vybrali na ní, nedokázal by se sebou žít. Už jen ta představa v něm vzbuzovala takové obavy, že se rozhodl být jí co nejvíc nablízku. Každý večer se společně scházeli na střeše a přes den se Dylan potajmu snažil, aby si ji udržoval v neustálé blízkosti. Dokonce i teď v podvečer věděl, že byla v bezpečí u sebe doma, a tak jí prozatím nic nehrozilo. Slíbil jí, že pokud se ten stejný muž, který ji kdysi přepadl, a který se samotnému Dylanovi dříve připomínal každé ráno, znovu objeví, hned ji bude informovat. Srdceryvně však doufal, že k ničemu takovému nebude muset dojít.
Zatímco se vracel z odpoledního tréninku, přemýšlel i nad tím, že zvolit si basketbal jako kompenzaci za špatnou docházku byl přeci jen dobrý nápad. Až na Laurenta se všemi spoluhráči vycházel dobře a samotná hra ho bavila, dokonce mu i dobře šla. To bylo nejspíš díky tomu, že skoro celé dětství hrával na hřišti s Calebem a jeho kamarády.
S taškou přehozenou přes rameno kráčel šerou ulicí směrem domů. Neodpustil si přitom pohled na západ slunce, který mezi domy sice jen občasně prosvítal, ale i přesto si ho užíval. Ať už se totiž na zapadající slunce díval kdykoliv, vždy ho měl spojený s jednou určitou osobou, která mu přinášela hřejivý pocit na srdci asi jako paprsky slunce na kůži.
Zatáčel zrovna do úzké uličky mezi budovou supermarketu a rodinným domem, když vtom ho do očí udeřil jasný paprsek světla. Svit zapadajícího slunce ozářil celý jeho obličej a nějakou chvíli trvalo, než vstoupil opět do stínu. Schopný vidět byl však už jen na pár vteřin. Když totiž opět vkročil do stinného místa, cestu mu zastoupila ne tak neznámá, mohutná postava. Dylan zamrzl v pohybu ihned, jakmile se mu před očima zjevila něčí tvář. Jeho zákeřný úsměv byl to poslední, co spatřil, než mu hlava kvůli vnější síle narazila do vedlejší stěny.
Pohyblivá země, hučící motor vozidla a vzdálené mužské hlasy. Jeho smysly začínaly opět fungovat, když se probouzel z hlubokého bezvědomí.
Cítil, jak se mu podlaha pod rukama a nohama třásla. Ležel na zemi v nákladním autě, s hlavou třeštící v tom stejném místě, odkud mu po vlasech stékaly stružky horké krve, a smysly stále otupělými. Zpočátku vzdálené hlasy čím dál tím více přibývaly na síle, dokud nerozeznal, že vycházely odněkud vedle něj. Až když byl plně při vědomí, prvotní šok z cizího prostředí ho přiměl k okamžité reakci. Vyskočil na nohy a zmateně se rozhlédl kolem sebe.
„Podívejme, kdo nám vstal z mrtvých," zvolal cizí muž po jeho pravici. Dylan vyděšeně uskočil a pohlédl jeho směrem, díky čemuž oba přítomní muži propukli v hlasitý smích.
„Snad sis nemyslel, že na tebe jen tak zapomenu," ozval se známý hlas vedle něj. Nejen z jeho tónu, ale i tváře vyzařoval vztek, který při pohledu na něj probudil v Dylanovi všechen strach, jenž cítil každé ráno po dobu uplynulých dvou let.
