Původní plán zněl jasně – přijít ze školy, splnit alespoň část ze školních povinností, které v průběhu posledních dnů zameškávala, a čekat, čekat, čekat. Místo toho se ale po poslední vyučovací hodině vrátila domů a zmohla pouze na několikaminutovou hru na klavír a chaotické čmárání do skicáku. Nervozita z nastávajícího dne, a teď i promluvy s Jasonem, s ní udělala své a naprosto znemožnila normální funkčnost. Vzdala proto veškeré zoufalé pokusy o to, aby se přiměla k povinnostem, a ve stejných aktivitách setrvávala až do té doby, než se k večeru vydala zpět ke škole.
Parkoviště prozatím zelo prázdnotou stejně tak jako celé okolí školy, pouze pár brzkých příchozích už postávalo před vstupem. Zápas měl začít za déle než třičtvrtě hodiny, jenomže Alexis přišla dřív kvůli schůzce s Jasonem. Dohodli se, že se sejdou ve školní hale, jelikož byla díky nastávajícímu zápasu odemčená a volně přístupná. Přes hlavní vchod proto zamířila rovnou tam, kde už spolu dnes jednou mluvili.
Jakmile vstoupila dovnitř, pomyslela si, jak nezvykle temné byly chodby školy. V tak pozdní hodinu se to sice dalo očekávat, ale i přesto by ji ani ve snu nenapadlo, jak opuštěným, skoro až děsivě tichým dojmem mohla působit stejná budova, kterou dennodenně procházely stovky žáků. Veškeré osvětlení bylo vyřazené z provozu, což samo o sobě navozovalo nepříjemnou atmosféru. Alexis proto jen v duchu doufala, že se k ní Jason připojí co nejdříve.
Chystala se zrovna zabočit do zúžené chodby směrem ke své skřínce, když vtom ji cosi přimělo pozastavit. Odněkud z jejího cíleného místa se ozývaly tlumené zvuky, které postupně přerostly v hlasité. Znělo to, jako by se někdo snažil dostat do své skříně. Alexis proto bez dalšího přemýšlení usoudila, že Jason přišel včas, a vyšla zpoza rohu, aby se mohla přesvědčit.
„Do hajzlu," ozvalo se syknutí a následné bouchnutí pěstí do skřínky, které vyvolala osoba stojící pár metrů před ní. Stála sice zády k ní, ale i přesto Alexis dokázala se stoprocentní jistotou tvrdit, že Jason to rozhodně nebyl. Zaměřila se na jeho pohublou postavu a rozčepýřené, nerovnoměrně zastřižené vlasy. Tak málo jí stačilo k tomu, aby neznámého identifikovala.
Robbie. Robbie Scott.
Nechápavost jí přimrazila nohy k zemi. Co jen pohledával Robbie, který navštěvoval školu na opačném konci města, v jejich škole? A to navíc sám a takhle pozdě?
S příjemným pocitem z toho, že právě ona přistihla svého dlouholetého nepřítele při činu, odhodlaně otevřela pusu, aby ho mohla zarazit. Přivést Robbiemu zadostiučinění však překazilo jisté uvědomění, kvůli němuž se její srdce na malou chvíli pozastavilo. Cizí majetek, který se zrovna nejspíš chystal ukrást, nepatřil jen tak ledaskomu. Patřil Dylanovi.
Cosi uvnitř ní ji přinutilo se stáhnout. Možná to zavinil strach, možná jen zvědavost. Tak jako tak se urychleně schovala zpět za roh, aby ji dotyčný nemohl spatřit. To jediné, co ji snad mohlo prozradit, byl přerývavý dech, který v nejbližší době neplánoval zpomalit.
Soudě dle zvuků vycházejících odvedle se zdálo, že se mu stále nedařilo prodrat se skrz Dylanovu skřínku. I přesto, že s sebou přinesl nějaké náčiní, ho úspěch ani nečekal. V Alexis proto všechnu zvědavost rychle nahrazovalo rozhořčení z toho, že se Robbie o takovou ohavnost vůbec pokoušel. Se znovunabytým odhodláním se chystala vyrazit vstříc jemu, a dost možná by se jí to i podařilo, kdyby se jí okolo zápěstí neobmotala cizí dlaň.
Chladný stisk ruky ji málem donutil ke křiku, ale naštěstí se ovládla a nejdříve podívala na osobu krčící se přímo vedle ní. Kdo jiný, než sám Dylan ji jednou rukou nepřestával svírat, mezitímco měl ukazováček druhé vystrčený před svými našpulenými rty. Alexis pointu pochopila a sečkala v tichosti. Nechápala sice, odkud se tak zčistajasna zjevil, ale byla za to více než vděčná.
