Hned poté, co museli divadlo opustit, se rozjeli zpět do svého rodného města. Po tak nádherném zážitku v Houstonu se to zdálo jako těžký krok, ale Dylan Alexis uchlácholil tím, že si pro ni naplánoval ještě jednu zastávku právě v Galvestonu.
„Není to nic převratnýho, jen se mi to zdálo jako dobrej nápad pro nás oba," napovídal jí. Alexis přitom v duchu přemítala nad tím, co by to asi tak mohlo být, ale nedospěla žádného uspokojivého názoru.
„Ani nevím, jak ti mám za tohle všechno poděkovat, Dyle," přiznala zrovna tehdy, kdy míjeli ceduli s názvem města.
Dylan na krátkou chvíli přesunul zrak od cesty na dívku po jeho boku. Alexis se proto zadívala do jeho jiskřících očí, jež prozrazovaly všechny jeho vnitřní pocity. Rozeznala v nich stejné štěstí a radost, které pociťovala i ona, a tak s potěšením usoudila, že události dnešního dne neprožívala tak silně pouze ona.
„Nemusíš, vždyť to nic nebylo," usmál se a obrátil pozornost zpět kupředu. Alexis se tak naskytl pohled na jeho obličej z profilu, díky němuž se snad poprvé za celý život soustředila na detaily jeho tváře. Vystouplé čelisti neměl sevřené, takže šlo s jistotou tvrdit, že se cítil uvolněně. Přerostlé vlasy si po bocích zastrčil za uši, aby ho nerušily při řízení, čímž odhalil spoustu nových věcí, kterých si Alexis nikdy předtím nevšimla. Například shluk drobných, skoro až neviditelných znamínek rozesetý těsně před pravým uchem. Pozorovala jej s takovým zaujetím, že si ani neuvědomila, jak dlouho ve stejné pozici setrvala.
„Co to děláš?" vytrhl ji z transu jeho dobíravý hlas. Nemusel se na ni přitom ani podívat, jelikož její upřený pohled zaručeně ucítil.
„Nic," vyhrkla, načež automaticky zrudla v obličeji. Sama své chování nechápala, a tak se radši uchýlila zpět k výhledu z okna.
Zrovna pozorovala hejno letících racků, když vtom ji z činnosti vytrhl hlasitý zvuk. V náhlém zaskočením sebou škubla a začala se přehrabovat v kapse od kalhot, aby vytáhla svůj zvonící mobilní telefon.
Jakmile pohlédla na jméno na obrazovce, polila ji silná nervozita. Jason se jí očividně pokoušel dovolat i předtím, protože od něj měla více zmeškaných hovorů. Všimla si toho ale až teď, jelikož po celou dobu strávenou v Houstonu měla mobil u Dylana v autě. Bylo proto ještě více stresující, když hleděla na oznámení tří zmeškaných hovorů a dvou nepřečtených zpráv.
Alex, proč nejsi ve škole?
Je všechno v pohodě?
Jakmile si přečetla obě zprávy, okamžitě se jí zmocnil pocit viny a studu. Jason se jí celou tu dobu snažil zkontaktovat, zajímal se o to, kde byla, a dokonce měl i strach, zatímco ona se bez jediného varování sbalila, vynechala školu a odjela na den pryč z města. K tomu všemu ještě s člověkem, ke kterému zrovna on choval silnou nenávist. Ta byla sice neoprávněná, protože mu Dylan nikdy nic špatného neudělal, ale i přesto by Jason určitě nebyl zrovna nadšený, kdyby zjistil pravdu.
To poslední, co Alexis chtěla, bylo lhát. Jason si přece nezasloužil, aby mu po tolika měsících vztahu něco tajila. To, že byl Dylan pro Alexis důležitý, už však Jason nebral v úvahu. Kdykoliv dříve chápal všechny její zážitky a vztahy z minulosti a bral je s nadhledem, ale co se Dylana týče, jako kdyby naprosto oněměl. Možnost, že by mu napsala pravdu, v tomto případě tedy nepřicházela v úvahu.
Promiň, nebylo mi dneska dobře. Zůstala jsem doma.
Ať už se cítila sebevíc provinile, převládal v ní dobrý pocit ze správného rozhodnutí. Dnešním výletem s Dylanem se přeci v jejím vztahu s Jasonem nic nezměnilo a ona neudělala nic špatného. Ospravedlňovala se tedy tím, že bylo jednodušší dovolit si jednu nezbytnou, neškodnou lež než čelit Jasonovu neoprávněnému rozčilení z toho, že strávila den s jejím nejlepším kamarádem.
Přese všechno se však Alexis nemohla zbavit tíživého pocitu v pozadí mysli, který jí napovídal, že by se měla cítit provinile za něco úplně jiného. Nikoliv za to, že nesdělila Jasonovi pravdu, ale za to, jak dobře se dnes s Dylanem cítila. Lépe, než nejspíš vůbec měla.
„Děje se něco?" zeptal se Dylan starostlivě, když si všiml jejího ustaraného výrazu.
„Ne, nic." Další lež.
„V tom případě poslední zastávka," zvolal v ten stejný okamžik, kdy auto zabočilo do zatáčky a sjelo z hlavní cesty. Tím byla Alexina pozornost opět upoutána a její mysl na alespoň malou chvíli zaměstnána.
„Pláž?" přemítala, když sjížděli dolů směrem k odlehlé části tamější pláže, která byla turisty nejméně oblíbená. O to víc měla být jeho volba místa zajímavější, avšak Alexis znala přesný důvod, proč ji sem vzal. Bylo to místo spojené s jejich dětstvím, nedaleko od domova, kde trávili spoustu času jako malí. Problém byl v tom, že ona sama měla stejné místo spojené i s někým dalším. Austinem.
„Schválně, kolikrát jsi tady za ty poslední dva roky byla?" zeptal se s velkým nadšením, které v Alexis v ten moment bohužel vymizelo. Její myšlenky totiž přelétávaly od vzpomínek na Austina k Jasonovi a její lži, takže se i její dobrá nálada ve všem tom zmatku vytratila.
„Dvakrát," odpověděla mu popravdě. Kdyby bylo na ní, nezavítala by na to místo bez Dylana už ani jednou, ale v obou případech ji k tomu přiměl Jason.
Dylan se zdál být její odpovědí lehce překvapený, ale i přesto nezaváhal a řekl: „Já ani jednou."
Auto s mírným trhnutím zastavilo na odpočívadle a oba vylezli ven do večerního prostředí. Alexis okamžitě ovanul silný přímořský vítr, který byl ten večer kupodivu příjemně teplý.
„Jsem až moc sentimentální," zasmál se Dylan při odůvodňování toho, proč sem byl schopen zavítat až společně s ní.
„To já vím," dobírala si ho s úsměvem Alexis, které se díky krásnému prostředí a zapadajícímu slunci vrátilo alespoň trochu dobré nálady.
Krok za krokem společně došli až k okraji pláže, kde ji pohled na mokrý písek donutil zout boty. Jakmile se jí prsty u nohou zabořily hluboko do stále rozehřátého písku, úlevně vydechla, jako kdyby snad tak prostá záležitost natolik ulevila jejím problémům a skličujícím myšlenkám. Došla proto blíže ke klidnému moři a nechala i jeho slané vlny, aby jí při styku s rozpálenou kůží připomněly chuť svobody a bezstarostnosti.
Nejspíš to bylo tolika vzpomínkami na bratra zesílenými skoro až poetickým prostředím, proč Dylanovi podala následující otázku.
„Napadlo tě někdy," ozvalo se do nočního ticha, „jaký by to bylo vést normální život?" Její šepotavý hlas se rozplynul okolním vzduchem a zanikl v tu stejnou chvíli, kdy příliv omyl špičky jejich bosých nohou.
„Definuj normální," odvětil Dylan. Jakmile však pochopil, že sama dívka po jeho boku neznala odpověď na tak zásadní otázku, odhodlal se sdělit jí pravdu o tom, co ve skrytu duše věděl již dávno: „Jestli by to znamenalo, že o tebe už znovu nepřijdu, je to to jediný, na čem záleží."
V okamžiku pocítila to stejné horko, které ji polilo i tehdy, když v divadle slyšela Dylana vyznávat se z tolika citů, jenž ani u jednoho z nich za ta léta nevyhasly. Právě naopak, jako kdyby díky jejich odloučení teď nabyly na síle už jen z toho důvodu, že pochopili, jak těžké bylo jeden bez druhého žít.
Díky jeho slovům si Alexis uvědomila jednu zásadní věc. Mohl se jí v tu chvíli svěřovat, jak mu scházel jeho bratr, jak toužil po dřívějším bezproblémovém životě a po tom stát se opět tím veselým dítětem nepoznamenaným krutou realitou lidského života. Nic z toho však neřekl. Namísto toho jí sdělil svoji naději v jediné, čemu skutečně mělo cenu nějakou naději přikládat. Všechno ostatní už tvořila minulost, přes níž bylo třeba se přenést, jinak neexistovala možnost, aby byla schopna posunout se v životě dál. Potřebovala zapomenout na vše dřívější a soustředit se na to, co se jí jako zázrakem podařilo navrátit – on.
