Od včerejšího večera, kdy Alexis zmizela, se nepřestával cítit napjatě. Nejenže ji snad dvě hodiny usilovně hledal, ale i poté, co mu od ní přišla zpráva o slovech „jsem doma", si stále dělal starosti. Sice se mu ulevilo, že byla v pořádku, ale pořád mu nedávalo smysl skoro nic, co se ten den odehrálo.
Všechno to začalo už od momentu, kdy se Anderson během zápasu postavil do útoku. Jakmile se Jasonovi vybavila i scéna z baru a Alexiny uslzené tváře, křečovitě sevřel volant. Dylan Anderson se vkradl do jeho mysli jako vetřelec, a málem tak kvůli němu Jason přejel ulici, do níž mířil. Až když zaparkoval přímo před jejím domem, všechny jeho myšlenky zastínila náhle přicházející nervozita.
Co nejodhodlaněji vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Když už stál na příjezdové cestě, jen pár kroků ode dveří, uvědomil si, že neměl sebemenší tušení o tom, co jí měl říct. Než však stihl cokoliv vymyslet, ozval se před ním zvuk otevírajících se dveří. Stála v nich ona, zabalená v dece a lehce rozcuchaná, jako kdyby snad teprve vstala z postele. Na tváři jí zel prázdný, nečitelný výraz a koutky jejích rtů se stáčely do sklíčené grimasy, jež nevěstila nic dobrého. Nehledě na vzrůstající napětí vyšel po praskajících schodcích až na vstupní verandu a zastavil se přímo před ní.
Alexis Jasona očekávala už předem, proto mu automaticky pokynula rukou na znamení, aby šel dovnitř. Nezmohla se ani na obyčejný pozdrav, proto i Jason, přešlý z její nečekané nálady, dokázal jen mlčet.
Bez jediného slova vešel do domu a následoval ji až do kuchyně.
„Nechceš něco k pití?" zeptala se ho Alexis, která stála zády k němu a slévala si horký čaj do svého oblíbeného zeleného hrnku.
„To je dobrý, děkuju," odpověděl a usedl na barovou židli naproti ní. Rukama se opřel o kuchyňskou linku a pevně doufal, že Alexis promluví jako první. Jeho přání bylo vyslyšeno.
„Omlouvám se, že jsem včera tak zmizela," promluvila, přičemž se poprvé za celou dobu podívala přímo na něj. Jason se v duchu dožadoval obsáhlejší odpovědi, ale nechtěl na ni doléhat.
„Poslyš, já... chtěl jsem se ti taky omluvit," odmlčel se, „za to, jak jsem se včera choval," dopověděl a provinile sklopil zrak dolů.
Alexis jeho omluvu rychle přijala. Čekal, že na něj bude naštvaná za to, jak se k Andersonovi zachoval. Čekal, že mu vysvětlí okolnosti situace. Čekal jakoukoliv jinou reakci než mlčení.
V tu chvíli se mu jasně vybavil moment, kdy jejich roztržka byla už téměř u konce. Ve vzpomínkách se mu zjevil Anderson, svírající Jasona těsně pod krkem, říkající něco, co mu už od té doby nepřestávalo vrtat hlavou. Snažil se na to nemyslet, ale čím víc se snažil, tím spíš mu jeho slova zněla v uších pořád a pořád dokola.
„Můžu se tě zeptat, co se tam vlastně stalo?"
Alexis se nuceně narovnala. Nejdříve otevřela ústa, jako by znala jasnou odpověď, ale stejně rychle je zase zavřela. Až napodruhé se jí podařilo promluvit nahlas: „Jen jsme se nepohodli."
Jason si nad její odpovědí pouze povzdechl, avšak cosi uvnitř něj ho uklidňovalo v tom, že mluvila pravdu. Zbývalo mu jen doufat.
„Jak ses vůbec dostala domů?" změnil téma. Místo okamžité odpovědi se však Alexis otočila zády. Jason tak dlouho slyšel jen ticho protkané občasným cinknutím čajové lžičky o stěnu hrnku.
„Pěšky," odpověděla nakonec.
„Alex," povzdechl si Jason, „Příště mi prosím radši řekni, abych tě odvezl, vždyť se ti takhle pozdě mohlo něco stát."
Cinkání ustalo. Alexis zůstala nehybně jako socha tak dlouho, až se Jason začínal obávat. Už chtěl cosi podotknout, když vtom se otočila se skoro až nepřirozeně protáhlým úsměvem na tváři.
„Nic se mi nestalo,"ujistila ho. Vypadala najednou tak vesele, že z Jasona opadla veškeránervozita. Přestal myslet dokonce i na Andersona a otravný způsob, jakým sevetkal do jeho života. I přes Alexino zvláštní chování se raději uchytildobrých myšlenek a radoval se už jen díky tomu, že byla v pořádku. Co setýče všeho ostatního, spoléhal na její upřímnost. Věřil totiž, že by mu dívka, naníž mu tolik záleželo, nikdy nezalhala. Věřil jí, a to bylo to jediné,co doopravdy potřeboval.
