Jako každé ráno ho probudil hřejivý pocit slunce na tváři. Do rozespalých očí mu pronikl ostrý žlutý svit, který ho donutil víčka silně stisknout zpět k sobě. Celé jeho tělo bylo ztuhlé a otupělé z noci strávené na zemi, proto se chystal převalit se na bok, aby alespoň trochu ulevil jeho unavenému tělu. Když se spokojeně přesunul na levý bok, v náhlém šoku otevřel oči dokořán. Prudce vystřelil z lehu do sedu a pohledem okamžitě vyhledal dívku ležící na posteli.
Byla tam. V bezpečí své postele pravidelně oddechovala, schoulená do sebe, s rukama podloženýma pod hlavou. Když se ujistil, že byla v pořádku, úlevně si oddychl. Rukou si prohrábl svoje rozcuchané vlasy a protřel si obličej. Teď, když se tak vyděsil, už nebyl schopný usnout.
Co nejtišeji ze sebe odhrnul rozehřátou deku, a nechal tak chladný vzduch pokoje, aby ovanul jeho horké, rozespalé tělo. Opatrným našlapováním došel až k jejímu střešnímu oknu, které bylo zčásti zatažené. Vzal proto mezi prsty žaluzie a roztáhl je tak, aby skrz škvíru mohl pohlédnout na venkovní ulici.
Jeho pohled automaticky zamířil na místo, kde obvykle stávala černá dodávka. Místo ní dnes však pozoroval jen prázdné parkovací místo s pošlapanou plechovkou od Dr. Peppera. Bůh ví, kde byl teď muž, který ho odtud každé ráno sledoval. Pravděpodobně někde s ostatními plánujíc proradný způsob, jakým se Dylanovi pomstít za včerejší incident.
Každičký den si až do včerejší noci představoval, jaké by to bylo, kdyby se mu konečně postavil a zbavil se ho jednou provždy. Jaké by to jen bylo, kdyby se každé ráno probouzel s pocitem, že může vyhlédnout z okna ven, a namísto pohledu na něj ho bude čekat jen výhled na klidnou ranní ulici. Když se ale teď díval na prázdné, šedé místo naproti jeho domu, necítil nic jiného než napětí a strach. Ne o sebe, ale o ni. Když teď totiž věděli, čeho pro ni byl schopný, ocitala se v takové pozici, do jaké ji nikdy neplánoval uvést.
„Na co koukáš?" ozval se za ním křehký, rozespalý hlas. Dylan se otočil a pohlédl na ni. Seděla skrčená uprostřed postele a s dekou hozenou kolem ramen si oběma rukama protektivně objímala kolena. Když ji tak Dylan viděl, navzdory ostatním událostem v duši pookřál. Vybavila se mu malá, nevinná holčička, která stejným způsobem sedávala dřív.
„Nevzbudil jsem tě?" zeptal se starostlivě.
Alexis zakývala hlavou ze strany na stranu a ústa se jí pokroutila snahou o úsměv. „Děkuju, že jsi tu zůstal."
Prstem ukázal na místo vedle ní a tázavě na ni pohlédl. Když Alexis na znamení souhlasu pokývla hlavou, přisedl si vedle ní. Už z její řeči těla mohl jednoduše vyčíst, jak moc se na ní včerejší události podepsaly. S nohama skrčenýma těsně u těla si nepřestávala objímat ramena a její tvář vypadala neodpočatě, jako by snad v noci ani oči nezamhouřila.
„Jak ti je?" zeptal se prostě. Bylo to však to jediné, co potřeboval vědět.
Alexis nad jeho otázkou ještě víc ztuhla. Nijak neodpovídala, pouze nepřítomně hleděla do prázdna. Dylan na ni nechtěl tlačit, proto ochotně splynul s tichem a zadíval se před sebe tak jako ona. Krátkou chvíli jen beze slova seděli, dokud vzduch neprořízl její tichý hlas.
„Dylane, já...," odmlčela se, „nevím, co by se stalo, kdybys mě nenašel." Chtěla mluvit dál, ale musela se pozastavit. Křečovitě stiskla čelisti k sobě a zadívala se do stropu. Dylan ji znal moc dobře na to, aby věděl, že to dělávala vždy, když se snažila předejít znenadání přicházejícím slzám.
„Takže jsem ti chtěla poděkovat, protože díky tobě jsem v pořádku," sdělila mu. Nejspíš se ho tím snažila uklidnit, aby věděl, že ji včerejší noc přeci jen stihl zachránit, avšak její vděk mu spíš uškodil, nežli pomohl.
