Domovní dveře se s hlasitou ranou zabouchly. Klíče v zámku se tak rozhoupaly, Alexis jimi nadvakrát pootočila a hodila je zpět do kapsy. Ještě předtím, než vešla na prázdnou noční ulici, se ohlédla na dům stojící přímo vedle toho jejího. Jako vždy byl zahalený temnotou a nejevil skoro žádné známky života. Jen z okna jeho pokoje zářil slabounký, téměř oranžový svit díky stolní lampě. Při pomyšlení na to, že Dylan neměl ani ponětí o tom, co se právě chystala udělat, ji bodl jakýsi provinilý pocit. Pohledem se proto rychle přemístila zpět na cestu před sebou.
Uběhly už dva dny od chvíle, co s Dylanem promluvila naposledy. Uvědomovala si, že se vůči němu nezachovala spravedlivě, ale ve chvíli, kdy jí Dylan položil tu otázku, nedokázala reagovat klidně. Nezlobila se na něj kvůli tomu, co mu v záchvatu vzteku vyčetla. Ve skutečnosti se totiž snažila zbabělým připomenutím jeho minulých chyb zastínit fakt, který jí trápil doopravdy.
Pravý důvod, proč na něj tak vyjela, vlastně ani nezavinil on. Troufalým tónem a nic neříkajícím výrazem, který z nějakého nevysvětlitelného důvodu nasadil poprvé od té doby, co se spolu začali opět bavit, sice přiložil ruku k dílu. Vztek na něj se však nemohl ani rovnat tomu, který měla sama na sebe. Dovolila totiž Dylanovi, aby ji zmátl a donutil pochybovat. Vybila si na něm proto zlost, jež ve skutečnosti pramenila z vlastního problému, kterým nebyl nikdo jiný než Jason.
Až donedávna nikdy ani náznakem nezpochybnila jejich vztah. Potom, co na vlastní oči viděla, jak se užíral myšlenkami nad tím, že mu Alexis nikdy nevyjádřila své city tak silně jako on jí, ji to však donutilo přemýšlet.
Už od malička byla toho názoru, že jakmile se poprvé do někoho upřímně zamiluje, bude si toho plně vědoma už od samého začátku. Když se však před rokem objevil Jason, a ona tak poprvé zažívala zkreslené pocity prvotního pobláznění, snažila se být v ohledu citů více opatrná. Její názor se tak rychle změnil a raději se začala ospravedlňovat tím, že ve svém věku přeci ještě nemůže vědět, co je to pravá láska, a proto svému příteli ani nikdy nahlas neřekla, co k němu doopravdy cítila. Do této chvíle ji to nijak netížilo a své chování připisovala pouhé obezřetnosti, avšak teď už si nebyla natolik jistá, jestli se jen nesnažila vyhnout určitému uvědomění. Rozhořčení z vlastní nevědomosti proto neúmyslně přenesla na Jasona s Dylanem. Ve skrytu duše věděla, že ani jeden z nich za nic nemohl, ale bylo o tolik jednodušší poprvé za život vinit někoho jiného než sebe samou.
Za celou dobu se tak ztratila ve svých myšlenkách, že na určené místo srazu došla, aniž by zaznamenala alespoň část z cesty. Když před sebou spatřila známou červenou čepici a potměšilý úsměv patřící člověku, který se v nadřazeném postoji jedním ramenem opíral o zeď, zalitovala, že sem vůbec chodila.
„Celkem se divím, že ses z toho nevykroutila, Matthewsová," prohodil Robbie bez pozdravu, který od něj Alexis vlastně ani nečekala.
Hodinky ukazovaly přesně devět hodin v nedělní podvečer a Alexis se chystala setkat s člověkem, který byl dost možná její poslední nadějí v nalezení bratra. Robbie kupodivu dodržel slib a setkání domluvil, dokonce se i dostavil na místo společně s ní. Na první pohled to proto mohlo působit gentlemansky, ale ve skutečnosti tu byl jen proto, že si od stejného člověka chtěl něco koupit.
„Má přijít sem?" optala se ignorujíc jeho jízlivé přivítání.
Robbie se jen uchechtl a beze slova se vydal cestou mezi vysoké zdi budov. Alexis ho následovala až do úzké uličky, v níž ji přepadl nekomfortní pocit. Ne že by měla strach ze stísněných prostor, ale v tom potemnělém prostředí, ze kterého nebylo zdánlivě žádného útěku, se jí navracely vzpomínky na den, kdy se v podobné situaci střetla s nezapomenutelným mužem. Strach se snažila upozadit myšlenkou na něco pozitivního, a tak se jí jako první vybavil Dylan a jeho důvěrné objetí, v němž se pokaždé cítila bezpečně. Jakmile si však uvědomila, že dokonce ani on nevěděl, kde se právě teď nacházela, nervozita v ní ještě vzrostla.
