současnost
Už jich zbývalo jen málo. Dost málo na to, aby vyhrála.
Při každém polknutí ucítila příjemné teplo, které jako tekutý oheň zaplavovalo její ústa dychtící po dalším a dalším doušku. Ten samý oheň pohlcoval její smysly a ovlivňoval ji samotnou, toho si ale samozřejmě byla plně vědoma. Dalo by se dokonce říct, že to přímo vyhledávala. Vyhledávala dočasný pocit štěstí, kterého se jí po vypití jisté zlatohnědé tekutiny pokaždé dostávalo, a tak mu bez výčitek opakovaně podléhala.
Ve skutečnosti tady však být nechtěla. Přála si dělat cokoli jiného na tomhle proklatém světě, ale jen tato možnost jí mohla alespoň dočasným způsobem pomoct.
Uvolnit se. Užívat si. Utápět se v bezstarostnosti. Co jiného přeci zrovna tehdy mohla potřebovat?
Pět, čtyři, tři, dva, jedna. Kolem stolu se ozval hlasitý jekot a křik bouřícího davu, když Alexis polkla poslední doušek a s hlasitým bouchnutím položila prázdnou skleničku na kulečníkový stůl. Užasle vyjekla a vystrčila ruce do vzduchu.
„Porazila jsem tě! Konečně!" zakřičela, aby přehlušila okolní hlouček lidí. Vítězoslavně se usmála na Jasona, který teprve dopíjel svoji poloprázdnou sklenici. Své šedozelené oči odlepil od sklenice a zpod čerstvě zastřižených, tmavších vlasů k ní vzhlédl. Stále nedopitou sklenicí bouchl o stůl a napůl omámený jejím obsahem si Alexis přitáhl k sobě. Když ucítila jeho horké tělo na tom svém, na malý moment zapomněla na to, že se v místnosti nenacházeli sami. Nebránila se ani tehdy, když nedočkavě spojil jeho rty s těmi jejími a přitáhl si ji k sobě ještě blíž.
Jason se od ní po nějaké chvíli odtáhl a bez varování ji začal vést pryč hustým davem, jenž jim tarasil cestu ven. Než se dostali k prvnímu schodu, připletla se před ně početná skupinka lidí, jejichž tváře Alexis rozeznávala jen matně. Snažili se protlačit skrz, ale všichni kromě nich dvou stáli na místě jako přikovaní. Mezitímco se je Jason snažil rozehnat, se proto znuděně rozhlédla kolem sebe.
Chvíli se jen rozhlížela po místnosti, když vtom ji něco zaujalo. Ve stinném rohu naproti v místnosti někdo stál. Ve tmě se rýsovala ještě temnější silueta, jež se pohodlně opírala o zeď s rukama založenýma a pravou nohou překříženou přes druhou. Alexis tenhle postoj znala lépe než sebe samou. Věděla moc dobře, kdo to byl, ale i přesto neodvrátila zrak, když někdo otevřel dveře a postavu ozářil paprsek měsíčního světla vycházejícího zvenku.
Dylan stál nehnutě na místě a s nečitelným kamenným výrazem hleděl kamsi před sebe. Jeho havraní vlasy, které dříve nosíval pečlivě sčesané, teď trčely do všech stran v neupraveném rozcuchu. Ostře řezané čelisti měl pevně sevřené tak, jako to dělával, když se snažil něco zakrýt nebo zamlčet, a jeho hnědo-černé oči připomínaly dva vyhaslé uhlíky. Vypadal pořád stejně, ale zároveň naprosto odlišně.
Alexis při pohledu na něj zaplavila vlna nečekaných vzpomínek, které v tu chvíli byly více než nežádoucí. Její nálada se tak vmžiku změnila z radostné v zuřivou. Ze všeho vinila člověka, na kterého se právě nenávistně mračila. To on byl jedním z hlavních důvodů, proč na tomhle hloupém místě vůbec skončila. Potřebovala zapomenout. Zapomenout na vzdálenou minulost, která ji i přes všechen uplynulý čas nadále pohlcovala a jejíž součástí byl právě on.
„Chlape, já prostě nemůžu mít chvilku, co?" zaslechla Jasonův otrávený tón. Svoji pozornost tak opět přesunula k němu, aby zjistila, že se zapletl do rozhovoru s jedním z kamarádů.
„Musím najít Chada, hned se vrátím," oznámil Jason uspěchaně a věnoval jí lehkou pusu na rozloučenou. Nestačila ani otevřít oči dokořán a už kráčel daleko od ní.
