KAPITOLA VI.

129 17 0
                                    


Alexis seděla na kraji neustlané postele a nepřítomně zírala na zeď před sebou. Bílá barva tří ze čtyř stěn pokoje ji svojí jednotvárností bila do očí, avšak čtvrtá se výrazně odlišovala. Vlastnoručně namíchané barvy se slévaly do tvarů, čímž nejen zdobily zeď, ale i samotnou Alexis zahalovaly vzpomínkami. Vzpomínkami na to, jak společně s Dylanem tvořili zdánlivě umělecké dílo, které tak akorát zapříčinilo týdenní domácí vězení. V tu dobu myslela jen na to, jak si oživí svůj nudný pokoj, ale když teď očima kmitala mezi obrovským drakem vlevo v rohu a barevnými otisky rukou, přepadla ji chuť vrátit vše zpátky. Chtěla vyrazit dolů po schodech, popadnout barvu, kterou rodiče uchovávali na renovaci tátovy pracovny, a vymalovat s ní celou stěnu. Začít od znova a nemuset si dennodenně připomínat bolestnou minulost při pohledu na obyčejnou zeď.

Zaklepání na dveře narušilo její tok myšlenek. Hlavou prudce trhla směrem ke dveřím, aby spatřila svoji matku. Už od prvního pohledu na ní šlo znát, jakým způsobem ji události posledních pěti měsíců poznamenaly. Pod kdysi upravenýma očima zely nafialovělé kruhy únavy, sčesané zrzavé vlasy, které po ní Alexis zdědila, měla ledabyle zastrčené za ušima a kůže bělejší než zeď, o niž se opírala, prosvítala jako kancelářský papír.

„Všechno v pořádku, zlato? Už je pozdě, měla bys spát," řekla ustaraně. Překvapené matčiným neobvyklým zájmem Alexis nějakou chvíli trvalo, než přikývla. Pohled jí hned vzápětí padl na povědomou papírovou krabici, již matka svírala v rukou.

„Něco jsem ti donesla. Našli jsme to s tátou, když jsme v garáži vyklízeli regály," oznámila jí a krabici opatrně položila na koberec vedle postele. „A běž už spát, ať ráno vstaneš," přikázala jí a otočila se k odchodu. Vzala za kliku a chystala se dveře zavřít, když vtom ji Alexis zastavila.

„Myslíš, že ho najdou? Že se Austin někde objeví?"

Otázky naprosto vytržené z kontextu vyhrkla dřív, než jim vůbec stačila zabránit. Sama se proklínala za to, že je pronesla nahlas, ale když se tak dívala na svoji matku, se kterou byla v poslední době zvyklá prohodit pouhých pár slov denně, pocítila bodavou potřebu dostat jakousi emoční podporu od někoho jiného než sebe samotné.

Nastalo ticho. V tu chvíli Alexis slyšela jen svůj vlastní nepravidelný dech a vzdálené bublání akvária, které včera zapomněla vyčistit.

„Myslíš, že je ještě naděje?" zašeptala potichu. I přesto si ale byla jistá, že ji osoba stojící u dveří slyšela. S očekáváním k ní vzhlížela, dokud se paní Matthewsová strojeně neusmála.

„Dobrou noc, zlatíčko," řekla, než za sebou zabouchla dveře.

Alexis nevěděla, jak si měla její chování vyložit. Chtěla jen vědět, jestli i ona měla stále nějakou víru, ale tak jako bylo zvykem se jí nedostalo ničeho jiného než ubíjející mlčenlivosti.

Zraky se přemístila na světélkující rybky v akváriu. Přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby teď všechny její problémy jednoduše odpluly. Chtěla by plout s hladinou. Chtěla by vidět hladinu oceánu.

Jakmile jí došlo, že vidět hladinu oceánu bylo jedno z mála jejích současných přání, které se dalo splnit, seskočila z postele. Ze skříně popadla první mikinu a vydala se k oknu, když vtom se jí cosi připletlo do cesty. Byla to papírová krabice, které až dosud nevěnovala žádnou pozornost. Zaujatě ji proto přisunula blíž a otevřela víko. V momentě, kdy se jí naskytl pohled na obsah uvnitř, s úžasem zjistila, že byla plná jejích výtvorů z dětství. Nahoře ležel štos výkresů, který však nijak neprozkoumávala. Na dně totiž nahmatala hranatou, na rozích lehce zaoblenou věc, a okamžitě poznala, co to bylo. Vytáhla drobný růžový deníček, který před několika lety dostala od Dylana, a oči se jí rázem rozsvítily.

Do posledního dechuWhere stories live. Discover now