„Zlatíčko, ještě jednou se moc omlouvám, bylo to vážně na poslední chvíli. S tátou zrovna řešíme jeden důležitý obchod a nemůžeme si dovolit přijít o dalšího zákazníka, tenhle dům se snažíme prodat už roky!" Paní Matthewsová chrlila do telefonu jedno slovo za druhým tak rychle, že se jí do řeči Alexis ani nesnažila vměstnat.
„To je dobrý, mami, chápu to," uklidňovala ji, mezitímco zasedávala ke stolu v prázdné jídelně. Kdyby paní Matthewsová pořádně poslouchala, neuniklo by jí dceřino tiché povzdechnutí. Vzhledem k tomu, že se však společně se svým manželem zrovinka řítila autem napříč dálnicí do nějakého města daleko za Galvestonem, takový detail nejspíš ani nemohla pochytit.
„Přespíme v motelu a ráno ti dám vědět, v kolik budeme zpátky, ano? Nemělo by to zabrat déle než do odpoledne," ujišťovala ji. Z jejího hlasu bylo patrné, že pozornost věnovala jízdě. I přesto jí však Alexis byla vděčná za to, že se alespoň ozvala. K podobným záležitostem typu náhlé a nečekané pracovní povinnosti jejích rodičů docházelo poměrně často. Pro Alexis se to proto nejevilo jako žádná nevšední okolnost, avšak na úzkostné pocity z prázdného domu a odloučení si zvyknout nedokázala.
Po několika vteřinách paní Matthewsová hovor ukončila s tím, že se potřebuje soustředit na cestu. Alexis proto položila mobil na stůl a podlehla děsivému tichu, které se roznášelo celým domem. Kdyby nebylo tikání hodin nad krbovou římsou, které se i přes jejich nehezký vzhled údajně dědily v rodině po dlouhé generace, mohla by slyšet snad i vlastní tep.
Mrtvo a prázdno ji přiváděly k šílenství, avšak z nějakého důvodu se nezmohla na jediný pohyb k tomu, aby se odebrala z místnosti. Přepadlo ji uvědomění, že nehledě na to, v jakém pokoji se nacházela, stejně jako vždy byla sama. Ze všeho nejvíce přitom toužila po tom, aby se stejně jako v předchozích dnech nacházela ve společnosti jediného člověka, se kterým samotu nikdy ani nepocítila.
Jak se tak utápěla v nespočtu myšlenek, z přemítání ji vyrušilo zazvonění na domovní dveře. Ostrý zvuk bil do uší jako píšťaly, proto nejprve leknutím nadskočila, než se zvedla ze židle. Při cestě ke vchodu přemýšlela nad tím, kdo by ji chtěl tak pozdě večer navštívit. Napadala ji pouze jediná osoba, ale ta současně nejevila sebemenší zájem o kontakt a před klasickými dveřmi upřednostňovala střešní okno jejího pokoje.
S nepatrným náznakem nervozity se před dveřmi pozastavila, než se odhodlala otevřít. Jakmile spatřila osobu stojící na prahu zády k ní, zmateně pokrčila obočí. Toho člověka totiž nijak nerozpoznávala, ovšem pouze do té doby, než se otočil a ukázal svoji tvář.
Při pohledu na osobu, která na ni shlížela se snad ještě větším překvapením než ona sama, na místě zamrzla. Krev jí ztuhla v žilách okamžitě, co se jí kousíčky mužovy tváře seskupily dohromady v jedno jasné rozeznání a ona s jistotou vzpomínala na okamžik, kdy ho viděla poprvé a zdánlivě i naposledy.
Chris. Ten stejný Chris, za kterým ji kdysi vyslal Derek s nadějí, že jí pomůže najít Austina. Ten Chris, který ji hrubě odmítl a zabouchl dveře před nosem, aniž by ji třeba jen vyslechl.
Na kohokoliv přihlížejícího by nejspíš celkový výjev působil komicky. Vzájemně na sebe totiž zírali s překvapeným, skoro až šokovaným pohledem, přičemž se ani jeden nehnul. To se však změnilo, když se Chris rozhodl konečně promluvit.
„Ahoj, neruším?" promluvil přátelsky. Jeho hlas ji podvědomě uklidnil natolik, že se přiměla sečkat namísto toho, aby ho stejně jako kdysi on ji neposlala pryč.
„Co tu děláte?" vyhrkla bez pozdravení. Na nějaké pofidérní společenské normy se cítila až moc rozpačitě.
Chris se rozhodl o krok přistoupit, čímž však Alexis přiměl odkročit a dveře přivřít. Z toho důvodu se zastavil a spustil: „Přišel jsem kvůli Austinovi."
Jakmile zaslechla jméno svého bratra vyřčené z cizích úst, přeběhl jí mráz po zádech. Bylo to, jako kdyby tím jedním slůvkem spustil příval strachu, úlevy a zmatku zároveň. Zvláštní pocit.
„Co tím myslíte?" optala se Alexis, která si v okamžiku začala domýšlet všemožné scénáře.
„Myslím tím to, že ti můžu pomoct," odpověděl stručně. Tím ji však ještě více zmátl.
„Není nic, s čím byste mi mohl pomoct," hlesla tiše, přičemž do té zdánlivě bezvýznamné věty vložila tolik žalu, že nešel přeslechnout. Narážela tím na to, že odpovědi na veškeré její otázky ohledně Austina už dostala, a ačkoliv jí osud jejího bratra působil nepředstavitelnou bolest, konečně se jí podařilo přijmout pravdu.
„Ale je," opravil ji bez zaváhání. „Nedávno jsem se potkal s Derekem a řekl mi, že to on tě za mnou poslal," konstatoval to, co Alexis již dávno znala. Souhlasně proto přikývla, aby mohl pokračovat dál. „A řekl mi i to, že jsi Austinova sestra."
Ačkoliv jí byla konverzace značně nepříjemná, zvědavost jako vždy převyšovala vše ostatní. Mlčky přikyvovala a doufala, že z Chrise vyleze něco užitečnějšího než jen pouhé opakování již známých faktů.
„Když jsi za mnou tehdy přišla, tak jsem nic z toho nevěděl," ospravedlňoval se. „Musím se přiznat, že jsem sem i přesto jít nechtěl, ale myslím si, že bys to měla vědět."
V Alexis čím dál tím víc vzrůstala hladina nervozity, která pomalu ale jistě přerůstala ve strach. Plna očekávání nejistě promluvila: „Co?"
Muž před ní se zhluboka nadechl. „To, že jsem byl nejspíš poslední, kdo Austina viděl."
„Já vím, Derek říkal, že jste byl poslední, s kým pracoval. Potom už ho nikdy nikdo neviděl," připomněla mu, přičemž se jí hlas postupně vytrácel.
„To je pravda, já a Benny jsme s ním převáželi jako poslední. Tehdy to byl konečnej obchod nejen pro Austina, ale i pro mě; od tý doby už s nima nepracuju. Ty ani Derek ale nevíte, jak to bylo dál."
V dosud vyprahlé Alexis opět vzplál jakýsi nepatrný plamínek naděje. Ten však v rozporu s jejím přesvědčením, že Austin už dávno nebyl mezi nimi, opět rychle vyhasínal. Od toho dne, kdy s Dylanem navštívila Chrise a Deana, z nichž pouze Dean zodpověděl její dlouho tázané otázky, se vyrovnávala s konečnou ztrátou svého bratra. Déle než půl roku naivně věřila, že Austin stále kdesi bloudil po světě, načež byla Deanem a jeho krutou výpovědí uvedena do reality, jejíž součástí už Austin nebyl. Jak asi měla reagovat, když se po několika týdnech objevil Chris s odlišnou pravdou?
„Stalo se to už asi před půl rokem. Převáželi jsme tu dodávku a všechno vycházelo podle plánu, ale na poslední chvíli nás přepadli a sebrali nám všechno zboží. Udělala to ta druhá skupina, je to náš, byl to náš," opravil se, „největší konkurent, pokud se tomu tak v týhle branži vůbec dá říkat. Vždycky dělali problémy a tentokrát zavařili i nám," řekl a na chvíli se pozastavil. „Austin to pak všechno vzal na sebe, protože nechtěl, abysme měli problém i já s Bennym. Den nato ale zmizel a já od tý doby každej den lituju, že jsem mu nepomohl."
Alexis nečinně stála a pozorně naslouchala každému slovu. Za jeho přiznáním cítila soucit a hlavně provinění, což jen potvrzovalo, že Chris nebyl špatný člověk. Nic to však neměnilo na faktu, že svého bratra už nemohla zachránit.
„Jak mi má tohle pomoct?" hlesla téměř neslyšně.
„Tohle ne, ale nenechala jsi mě dokončit," přerušil ji, čímž opět upoutal její pozornost. „Nikdo kromě mě to neví, ale tohle ve skutečnosti nebylo naposled, co jsem ho viděl."
Okamžitě se optala: „Kdy jste ho viděl?" Z té otázky čišela další várka nekonečné, zoufalé a pravděpodobně i falešné naděje, kterou Alexis zřejmě překypovala, ať už chtěla nebo ne. Jak se však o pár vteřin později ukázalo, naděje byla všechno jen ne nepotřebná.
„Před třemi měsíci."
