„Adios," uchechtl se Emerson, když vší silou vystrčil Dylana ven z vozidla. Naštěstí mu předtím už sejmul pouta, a tak pád alespoň zbrzdil rukama. Na asfaltu však kupodivu nepřistál. Zabořil se do vlhkého písku, rychle vyskočil na zadní a sledoval, jak se dvě červená světla dodávky postupně vzdalovala ve tmě.
Alexis nevydala ani hlásku. V momentě, kdy zpozoroval její tvář, znovu pocítil známou bolest na hrudi. Z přivřených, napuchlých očí jí slzy tekly proudem a rty kmitaly nahoru a dolů, jako by se třásly zimou. Zbytek tváře však neprozrazoval nic jiného než otupělost. Strnule stála, poraněnou ruku přitom tiskla pevně k hrudníku a prázdným pohledem zírala na pustou pláž.
„Alex," oslovil ji tiše. Hlas se mu však zlomil ještě dřív, než stihl vyslovit celé jméno.
Osoba před ním působila, jako by ani nevnímala jeho přítomnost. Vypadala tak ztraceně, že se mu při pomyšlení na to, čím si v tu chvíli musela procházet, dělaly mžitky před očima. Pokazil toho tolik, že snad už ani neměl právo na to dožadovat se její pozornosti, ale i přesto jí chtěl alespoň nějak pomoci.
Stačil jeden krok, aby ho ihned začala znovu vnímat. Škubla sebou jako vyplašená laň a v obraně ustoupila o krok dozadu, jako by se snad bála, že jí ublíží. Až když spatřil náznak strachu, který se jí společně s jeho vlastním odrazem zrcadlil v očích, došlo mu, že byl v koncích.
„Je pryč," vzlykla. Slova však zanikla v šumu vlny, která omyla pobřeží jen kousek od jejich nohou.
To první, co ho napadlo, bylo ji pevně obejmout. Věděl však, že k ničemu takovému by teď dojít nemohlo, a tak mu nezbývalo nic jiného než vyjádřit soucit.
„Vážně mě to mrzí, Alex."
Jakmile se odvážil promluvit, opět k němu vzhlédla. To, co jí prohlédl v očích tentokrát, ho přimělo zatajit dech.
„Mrzí tě to?" pronesla hořce. Obočí se jí stálo do pokrouceného písmena „V" a po tvářích se jí nepřestávaly kutálet slzy. „Mrzelo tě to i těch sedm měsíců, kdy jsi věděl, co mu udělali? Proto jsi mi neřekl ani jediný slovo? Protože tě to mrzelo?"
Provinile sklopil pohled k zemi. Kdyby jen mohl nějakým způsobem vyjádřit, jak moc se nenáviděl za to, co mu právem vyčítala, udělal by to. Neexistoval však jediný způsob, jakým mohl odčinit to, co udělal či neudělal. Mohl jen doufat, že Alexis časem alespoň pochopí, proč se zachoval tak zbaběle.
„Celou dobu jsi mi lhal," vyčetla mu šeptem. „Panebože, vždyť ty jsi to věděl už tehdy, co mě přepadli. Už tehdy jsi věděl, co tihle lidi udělali nejen Calebovi, mně a tobě, ale i Austinovi, a přesto jsi mi neřekl pravdu."
„Nemohl jsem!" zvolal zoufale. Nepřestával se bránit, přitom sám věděl, že jakákoliv výmluva byla zbytečná.
„Proč? Protože jsi mě do toho nechtěl zatáhnout? Protože ses mě snažil chránit?"
Mluvila tak ostrým tónem, že se ani neodvažoval cokoliv namítnout.
„Jak mě to, že jsi mi neřekl celou pravdu, mohlo nějak ochránit?"
Alexina útočnost ho srazila do kolen. Nemělo cenu, aby se jí dokola omlouval, stejně o jeho lítost nestála. Přála si jen to, aby se jí vrátil bratr, asi jako Dylan chtěl, aby se vrátil ten jeho. Stejný důvod je spojil dohromady, a jak se zdálo, nakonec i rozdělil.
„Tohle je přesně ten důvod, proč nás dneska nechali jít. Chtěli to jen celý obrátit proti mně jako odplatu za to, že jsme se do toho míchali," vysvětloval jí ve slabé víře v to, že by ji třeba přivedl na jiné myšlenky. Byl však obeznámen s její urputností, a tak nepotřeboval ani její naštvaný pohled k tomu, aby mu došlo, že prohrál.
