Dveře se s bouchnutím rozletěly. Přes prosklenou výlohu Dylan sledoval, jak vyjevený Jason vyběhl ven a zmateně koukal ze strany na stranu. Když se po nějaké chvíli rozhodl vydat se doleva, Dylan využil příležitosti a sám vyšel ven na čerstvý vzduch.
Dařilo se mu udržovat jeho flegmatickou přetvářku, proto navenek vypadal naprosto klidně. Ve skutečnosti mu však hořela mysl touhou pochopit, proč jen nezůstal sedět, aby se vyhnul zbytečnému problému. Dařilo se mu přeci tak dlouho držet ji od sebe dál, tak proč se v posledním týdnu nedokázal ovládat?
Jakmile se zastavil za rohem budovy, přetvářka začala povolovat. Mimické svaly se uvolnily, dech zrychlil a prsty skoro až třásly při snaze najít po kapsách klíčky od auta. Nervózně šátral po celém těle, než je přeci jen našel a rozešel se směrem k místu, kde zaparkoval.
Když už se natahoval pro kliku ode dveří, zastavil se. Jeho uši zaznamenaly nějaký zvuk, nepřirozený zvuk. Až nezvykle přesně mu to připomínalo hluk na učebně chemie, který studenti způsobovali tím, že třeli podrážkami bot o podlahu. Vždy ten zvuk nenáviděl, ale teď v něm spíš vzbuzoval jakési podezření.
Rozhlédl se kolem, avšak nikde ani živá duše. Zaposlouchal se tedy znovu. Když rozpoznal něco jako tlumený křik, okamžitě zareagoval. Prudce vystřelil směrem, odkud se zvuky ozývaly. V hlavě se mu automaticky začaly tvořit nejmožnější scénáře, které ho samotného děsily. Když doběhl až na konec ulice, srdce se mu málem zastavilo
V ten moment, jako by ztratil kontrolu nad svojí myslí. Dříve než stačil zpracovat vážnost situace, seděl na zemi na svém protivníkovi a pěstmi zasazoval další a další ránu. Tváří v tvář čelil svému největšímu strachu, avšak vystrašený nebyl. Měl vztek. Tak neskutečný vztek, že mu pohled na jeho zaťatou pěst zkropenou cizí krví nepůsobil žádné špatné pocity. Bylo to, jako by někdo jiný převzal moc nad jeho tělem a za každou cenu nehodlal povolit.
Až když se z transu konečně probral, stál nad svým protivníkem, který už dávno nebyl při vědomí. Jeho typicky dlouhé vlasy byly nasáklé krví a namísto vražedných pronikavých očí se teď díval na jeho oteklou, zkrvavenou tvář. V jakékoliv jiné situaci by mu ten pohled dělal dobře. Když si ale vzpomněl na ni, strach v něm vzrostl snad nejvíc za celý jeho život.
Ohlédl se doleva a pohled mu okamžitě padl na ni. Vykulenýma očima zírala přímo na neznámého muže na zemi, přičemž seděla přilepená ke zdi a rukama křečovitě objímala své nohy. Třáslo se jí přitom snad celé tělo a slzy jí tekly proudem.
Přistoupil směrem k ní. „Alex," oslovil ji něžně. Alexis však mu nevěnovala žádnou pozornost, a tak se pomalu, s předstíraným klidem, skrčil do dřepu. Natáhl levou ruku a opatrně se dotkl její třesoucí se paže.
V reakci na jeho dotyk sebou vyděšeně škubla. Sípavě se nadechla, vyděšenýma očima vyhledala Dylanovu tvář a po ušpiněné zemi se odsunula dál od něj. Byla tak vystrašená, že se bála dokonce i jeho.
„Neboj se, pomůžu ti," snažil se ji uklidnit. Jeho hlas však zněl stejně roztřeseně, jako byla sama Alexis.
Dlouho na něj jen zírala, než pokývnula hlavou na znamení souhlasu. Natáhl k ní ruku a ona ji, ačkoliv neochotně, přijala. Když opět stála na nohou, její pohled se znovu ustálil na mrtvolně ležící postavě opodál.
Dylan ji odtud chtěl dostat co nejrychleji pryč. Nesnesl pomyšlení na to, co všechno jí mohl udělat – už jen myšlenka na to, že se jí vůbec dotkl, ho k smrti děsila.
Znovu ji oslovil, aby získal její pozornost a mohl ji navést směrem k parkovišti. Celou cestu však ani jeden nepromluvil. Alexino sípání ho bilo do uší, a dávalo mu tak jasně najevo, jak se cítila. Připadal si tak ještě víc bezmocně, jelikož neměl ponětí, jak jí vůbec mohl pomoci. Ptát se jí na to, jestli byla v pořádku, bylo asi stejně tak zbytečné jako snaha ji uklidnit.
Když už stáli před jeho autem a Dylan se chystal otevřít dveře, všiml si jejích bledých dlaní pevně přitisknutých k hrudníku. Na první pohled to vypadalo, jako by měla jen založené ruce, ale netrvalo dlouho a přišel na pravý důvod. Předtím čistě bílé tílko teď měla ušpiněné od rozmazaných otisků prstů, roztržené po většině délky skoro až vejpůl. Dlaněmi přidržovala zničený kus látky a snažila se tak zakrýt svou holou kůži.
Když to Dylan spatřil, zasekl se v pohybu. „Co ti udělal?" optal se. Zněl přitom spíš chladně nežli ustaraně, což bylo v naprostém rozporu s jeho pocity. Nikdy v životě se nebál tak moc, jako právě v tu chvíli. Byl k smrti vyděšený.
„Co ti ten chlap udělal?" Neúmyslně zvýšil hlas a o krok k ní přistoupil. Alexis se nepřítomně zahleděla do země a přitiskla dlaně k hrudi ještě pevněji.
„Sakra, Alexis, co se stalo?" Když vyslovil tu větu, věděl, že už nedokázal mluvit dál. Opět se neovládl, a tak jeho otázka vyzněla spíš jako vzlyk než skutečná slova. Když se pokusil ještě víc přiblížit, Alexis zareagovala rychleji.
„Prosím, jen mě odvez domů," hlesla se slzami v očích a nastoupila do auta. Až když za sebou zabouchla dveře, Dylanovi unikl z úst zoufalý sten. Připadalo mu, jako by se mu strachem svíral celý hrudník. Jako kdyby strach a zoufalství zaplnily každičký otvor jeho těla, znemožnily mu tak dýchat a zamezily přemýšlet. S hlasitým výdechem se oběma rukama chytil střechy auta a svěsil hlavu. Cítil neobjasnitelnou potřebu dýchat co nejhlouběji, jako by mu to snad mělo pomoct vyventilovat všechny ty pocity, které ho v tu chvíli sužovaly.
Ze všeho vinil sebe. To on byl přeci ten důvod, proč tu jeho bratr už nebyl. On byl ten důvod, proč se zapletl mezi ty nesprávné lidi, a proto byla i jeho vina, že jeden z nich ublížil i jí. Zničil všechno, co mohl, včetně toho posledního, co mu ještě zbývalo – její bezpečí.
V ten moment se jeho strach prudce změnil v něco mnohem nebezpečnějšího. Vlna vzteku přebrala kontrolu nad jeho tělem, a zastínila tak veškeré racionální uvažování. Než tomu stihl zabránit, jeho pěst zasadila ránu do zadních dveří auta, a další a další, dokud se na dveřích neobjevila velká promáčklina a on sám neucítil horké stružky krve stékající dolů po jeho prstech.
Nehledíc na poničené dveře zvedl ruce a podíval se na neklidné prsty poseté červenými šmouhami v místech, kde si rozrazil klouby. Popotáhl a pořádně se nadechl těsně předtím, než nastoupil do auta.
Neodvážil se na ni podívat, pouze periferním viděním zaznamenal její zrak směřující na jeho zkrvavené ruce. Naposledy se párkrát nadechl a bez přemýšlení vyjel z parkoviště.
Když autem zajížděl na příjezdovou cestu před domem, mohlo být kolem půlnoci. Alexis se nepřestávala krčit na sedadle, zatímco on nemyslel na nic jiného než na její trápení. To jediné, co přál, bylo udržet ji v bezpečí. Jak ironické, že i o to se připravil sám.
Motor utichl a zhasnutím předních světel se ulice ponořila opět do ponuré tmy. Dylan tehdy mohl slyšet i tlukot svého vlastního srdce, zrychlující se tempo naznačující přicházející nervozitu. Oba nějakou chvíli jen seděli a zírali před sebe na holou stěnu domu. Až její hlas ostře prořízl panující klid.
„Dylane?" zeptala se jemným hlasem. Tak jemným, že skoro až zanikal v okolním tichu. Její oči se stále blyštily slzami, avšak tváře měla vyschlé a propadlé, jako by několik dní nezamhouřila oči. „Prosím, mohl bys zůstat se mnou?"
Na nepatrný zlomek vteřiny ho polila úleva. Pocit, který se v něm zrodil při myšlence na to, že jí alespoň nějak mohl pomoct.
„Samozřejmě," odpověděl a pokusil se o chabý úsměv. Vyslechl si od ní skoro až neslyšné „děkuju", počkal, až vylezla z auta, a následoval ji do vedlejšího domu.
Mezitím, co se Alexispřevlékala, na ni Dylan už čekal v jejím pokoji. Seděl na huňatém kobercivedle postele, s dekou v ruce a vyleženým polštářem po jeho pravici. Kdyžvešla do pokoje a zalehla do své postele, až tehdy měl Dylan pocit, že prozatímbyla v bezpečí. Přes špatně dotažené žaluzie přitom prosvítal do pokojepruh měsíčního svitu, který procházel přímo přes její obličej. Jejíbezstarostná spící tvář tak byla to nejkrásnější, při čem mohl i on sámupadnout do hlubokého spánku.
