Jason zbystřil v ten stejný okamžik, kdy se tělocvičnou rozlehl nepříjemný zvuk píšťaly. Rozhodčí oznámil pokračování hry a on se s lehkou dezorientací rozhlédl po situaci na hřišti, aby mohl vykrýt soupeřův útok. Nehledě na to, jak moc byl v tu chvíli již zmožený, odhodlaně vytrvával dál. Zbývalo totiž pouze posledních pár vteřin do konce třetí čtvrtiny zápasu a on je hodlal využít do té poslední chvíle. Nejenže se snažil napravit svůj dosavadně mizerný výkon, ale i zaručit týmu nějakou šanci na to zakončit zápas alespoň remízou.
Dnes se jim nedařilo snad nejvíc za celou sezónu. Výkony ostatních ho nijak zvlášť nezajímaly, ale ten svůj dokázal posoudit vcelku jasně. Jeho soustředěnost totiž kolísala mezi mizernou a nulovou. V běžných dnech by hře věnoval sto procent své pozornosti, avšak dnes, jako by se v něm vytratila veškerá vášeň dokonce i pro basketbal. Vzpomínkami se neustále vracel k současnému problému a zároveň i důvodu, proč mu zlomené srdce nedopřálo ani chvíli klidu – Alexis.
„Jayi!" rozkřikl se Chad ihned, jakmile spatřil, že se Jason dostal k míči. Bez pochyb mu ho nahrál, Chad ho úspěšně chytil a hned několik vteřin nato míč proletěl košem.
Skvěle, dokonce i Chad dnes skóroval častěji než on.
Místností se rozlehl bzučák na znamení oddychové pauzy. Vysílený Jason se proto dobelhal ke střídačce, aby se mohl rozdýchat a napít čerstvé vody. Ta už tak čerstvá nebyla, i přesto však posloužila dobře.
„Hej, Jayi!" zvolal Chad, než za ním s naštvaným pohledem přiběhl. „Co to má sakra bejt? Vždyť hraješ jak Queery!"
Jason automaticky pohlédl na Patricka Queeryho, se vší úctou toho nejméně talentovaného hráče celého družstva, který většinu sezóny strávil na střídačce. Odměřeně protočil očima a rozhodl se Chada ignorovat. Neměl dnes náladu na jeho hloupé, urážlivé poznámky a sebechválu. Neměl vlastně náladu na nic, ostatně jako celý poslední týden.
Jakmile vzhlédl od flašky s vodou, pohledem se zabodl na postavu stojící opodál. Dylan Anderson si zrovna lemem trika stíral pot z čela a Jasonovi nevěnoval ani zčásti takovou pozornost jako on jemu. Vmžiku se mu vybavil páteční večer. Alexin vyděšený výraz, Andersonovy marnivé pokusy o její obranu, kytice orchidejí zničená do posledního kusu květiny.
Při pouhém pohledu na jeho ulhanou, povýšenou, zdánlivě dokonalou tvář mu vřela krev v žilách. Spalovala v něm všechno živé a dobré a ponechávala ho uvězněného ve vnitřním pekle, které se zmítalo nejen jeho myslí, ale i celým tělem. Jako by ho pouze hněv hnal kupředu a dodával mu odvahu pokračovat dál. Nechal se jím však přehltit, a tak mu zbyla jen iritující touha donutit Andersona pykat za všechny jeho hříchy. Tu doposud neměl možnost naplnit, ale byl přesvědčen, že k ní přeci jen dojde. Dříve či později se mu pomstí za všechno, co mu ze života sebral, a to tím nejhorším způsobem. Jednoho dne nadejde jeho sladká pomsta a Anderson, stejně jako on teď, přijde o všechno.
Z přemýšlení ho vytrhl okolní ruch, který mu napovídal, aby se vrátil zpět na hřiště. Dvě minuty oddechu odbily a on se mohl těšit na poslední čtvrtinu, jež měla rozhodnout o výsledku zápasu.
Po více než deseti minutách hra skončila přesně tak, jak všichni očekávali. Skóre se jim nepovedlo vyrovnat, a tak s prohrou 68:59 zklamaně opouštěli hřiště. Paradoxně byl přesně tento zápas tím, na který celou sezónu čekali, jelikož čelili jednomu z nejlepších týmů ligy. Očividně však ani s pomocí Andersona nestačili na výhru.
Bleskově proletěl sprchou, aby se mohl z šatny páchnoucí potem dostat co nejdříve pryč. Málem zapomněl na Chada, a tak se nakonec rozhodl počkat na něj venku.
