„Proč je pro tebe vůbec tak důležitý, abych tam šel?" ptal se žalostně Alexis mezitím, co se ve své šatní skříni snažil najít nějaký společenský kus oblečení.
Bylo páteční odpoledne a Dylan s Alexis se chystali na jejich setkání s Jasonem a Cassie. Ani jeden z nich samozřejmě netušil, že se spolu ti dva opět začali bavit, proto měli jen málo času předtím, než měl přijet Laurent a Alexis vyzvednout.
„Už jsem ti to říkala," povzdechla si, „Byla bych ráda, kdybyste spolu vycházeli. Viděla jsem, jak kvůli tobě tehdy Jason vyjel, a vážně nechci, aby se to stalo znova. Navíc s tím přišel sám a vypadalo to, že ho vážně mrzí, co se mezi vámi stalo, tak to chci i pro něj."
Alexis nečinně seděla na posteli a pozorovala Dylana zápasícího s výběrem oblečení. Po celou dobu se mu sice snažila pomoct, ale jeho tvrdohlavost a neochota obléct si cokoliv, co by nezahrnovalo obyčejné triko a džíny, byla silnější než její snaha.
„Navíc už jsem Cassie řekla, že jsme se dřív bavili, takže mi nedá pokoj s tím, abych vás seznámila," odmlčela se tichým zasmáním. „Vezmi si třeba tuhle," dodala a ukázala na čistě bílou, bavlněnou košili na dně šuplíku, „ta se bude Cassie líbit."
Dylan nad tou poznámkou protočil očima, naštěstí však ve chvíli, kdy se na něj nedívala. Namísto košile popadl obyčejné černé triko s krátkým rukávem a vzhlédl směrem k ní.
„Vezmu si tohle," rozhodl a falešně se na ni usmál. Na Alexině tváři tím vytvořil pobavený úšklebek. „A kdybych se měl vyjádřit k tomu, co jsi říkala předtím, tak pochybuju, že by Jason Laurent někdy něčeho litoval. A už vůbec by se nestaral o cokoliv, co nezahrnuje jeho vlasy nebo obří ego."
Přestože by nejspíš neměla, Alexis se potichu zasmála. „Přesně kvůli těmhle poznámkám se bojím, jak to dneska dopadne."
„Uvidíme," prohodil rádoby tajemně, než si stoupl před zrcadlo. Získal tím výhled nejen na sebe, ale i dívku sedící na okraji postele za ním. Bezmyšlenkovitě si přes hlavu přetáhl obnošené triko a natáhl se po novém. Mezitím, co se snažil sundat ho z ramínka, pohledem zabloudil k odrazu dívky. Ta mu pohled vracela, oční kontakt však ne. Byl to totiž jeho trup, který si zamyšleně, s lehce nakrčeným obočím prohlížela. Pod tíhou jejího pohledu triko v rychlosti oblékl a zabouchl za sebou skříň.
„Nikdy jsi mi neřekl, jak se to vlastně stalo," promluvila jakýmsi potemnělým hlasem. Dylan tak ihned vytušil, že ke změně tématu vedly nevybledlé modřiny na jeho břiše. Ke stejné změně vzápětí došlo i v ohledu nálady.
„Nechci o tom mluvit," odbyl ji ostře. Nezamýšlel takovou hrubost, ale nechtěl se už dál vracet ke všem těm chybám, kterých se dopustil. Připomínalo mu to totiž fakt, že sama Alexis neměla ani tušení o tom, co všechno ještě nevěděla. Kéž by mu sobeckost a zbabělost nebránily v cestě ke kompletní upřímnosti.
„Alespoň už si teď nebudeš muset před Jasonem hrát na to, že se spolu nebavíme," zasnažil se změnit konverzaci, protentokrát jemnějším hlasem. Alexis uznale přikývla, a Dylanovi se tak ulevilo, že se vyhnul nechtěným otázkám.
„A Dylane?" začala znovu Alexis. Zatajil dech, jelikož se obával, že bude chtít ještě cosi podotknout k oné noci. K jeho překvapení šlo však o něco úplně jiného. „Ten drak je skvělej."
Alexis odvrátila pohled dřív, než mohla zaregistrovat jeho červenající tváře. Vzpomínka na jemné dlaně dotýkající se jeho boku přesně v těch místech, kde se mu do kůže vpíjel inkoust, v něm totiž najednou vzbudila i stejné pocity jako tehdy. Snažil se jim bránit, avšak marně. Pociťoval tolik nových věcí, které s ní jako dítě nezažil, a nedokázal se rozhodnout, jestli to bylo dobře či špatně. Jak se vůbec mohl rozhodnout, když si ani nebyl jistý tím, co vlastně cítil?
