Když Dylan otevřel své rozespalé oči, jako první spatřil odlupující se omítku na stropě. Na ten pohled byl sice dennodenně zvyklý, ale i přesto se nemohl ubránit zklamanému povzdechnutí, když si uvědomil, že se nacházel ve svém pokoji. Probudil se totiž z krásného snu, po dlouhé době ne noční můry, v němž se procházel po nábřeží jakéhosi řeckého města. Nic víc si nepamatoval, pouze atmosféru středomořského evropské okolí, které ho přimělo cítit se alespoň ve spánku svobodně. Nepřejícná realita ho však vytrhla ze snění a uvrhla do stereotypního prostředí, jaké mu v okamžiku procitnutí připomnělo i všechny současné problémy.
Na mysl mu ihned přišla rudovlasá dívka. Její strastiplná tvář a bolestné oči se mu živě vybavily při vzpomínce na to, jak ji před dvěma dny opouštěl. Tehdy ji spatřil naposledy, jelikož se mu od té doby neozvala. Dylan s tím už předem počítal vzhledem k tomu, co se v pátek večer u ní doma odehrálo, ale i tak si přál být jí na blízku.
Původně mu myšlenka na to, že by se Alexis s Laurentem rozešla, působila lehce provinilou radost. Věděl, že nebylo správné si něco takového přát, ale nenalhával si, že cítil opak. Jakmile k tomu však doopravdy došlo, vše se změnilo. Přál si jen, aby mohl být s Alexis a nezaobírat se tím, jestli na to Laurent přijde nebo ne. Chtěl ji brát i na ty nejveřejnější místa, rozveselovat ji při každé příležitosti, trávit čas jen a jen s ní. Nic z toho však nedostal a namísto slibné budoucnosti zůstal opět sám.
Rozhodl se, že jí dopřeje prostor, a tak taky učinil. Přestože si to z celého srdce přál, nepokoušel se ji kontaktovat a trpělivě čekal, než se ozve jako první. Bylo by sice mnohem lepší, kdyby jí mohl spravit náladu, ale nechtěl se vnucovat. Znal totiž Alexis lépe než sebe samotného, a tak věděl, že si ze všeho nejvíc přála být nerušena.
Myšlenky se mu nestáčely pouze ke smutku z jejich opakovaného odloučení, ale i ke vzpomínce na daný moment z pátečního večera, jež kroužila jeho myslí jako hejno racků nad ranním odlivem. Jeho dlaně na jejím horkém těle, pohled na pootevřené, lehce rozechvělé rty, a samotná blízkost, která by vyústila v něco mnohem úžasnějšího, kdyby se bývala Alexis neodtáhla.
Se stále otupělým tělem ze spánku se posadil. Rukou si prohrábl propocené vlasy a záměrně se vyhnul pohlédnutí do zrcadla. Rozhodl se sejít dolů a v nejlepším případě i přijít na nějakou zajímavou činnost, která by ho zabavila.
Pomalým krokem scházel ze schodů, když v tom zaslechl jakýsi nepřirozený zvuk. Bylo sice nedělní odpoledne, takže prosluněný dům působil klidně a bezpečně, avšak zařinčení hrnců vycházející z kuchyně už tolik ne.
„Do hajzlu!" ozvalo se zezdola. Dylan seběhl co nejtišeji dolů, aby s lehkou úlevou zjistil, proč nebyl v domě sám.
„Tati?" vydechl překvapeně. Upoutal tím pozornost postaršího muže, který svou výškou předčil dokonce i samotného Dylana.
Martina Andersona nemusel člověk ani znát, i přesto by však se stoprocentní jistotou odhadl, že byl právě Dylanovým otcem. Jeho sportovní postavu, teď již poznamenanou měsíci požívání alkoholu, po něm včetně výšky přebrali oba synové. Uhlově černé vlasy, lehce prostoupené šedinami, a tmavé, jiskřivé oči byly dalším znakem, který je oba spojoval. Měli dokonce i stejný úsměv, takový, který nevynaložil mnoho námahy, ale i přesto dokázal očarovat kohokoliv v jejich blízkosti. Škoda jen, že ani jeden z nich neměl v životě dostatek podnětů k tomu, aby kouzla jejich úsměvu využíval naplno.
„Dylane!" zvolal nadšeně. Oči se mu při pohledu na svého syna rozzářily a pánev, kterou svíral v ruce, odložil zpět na linku.
Jak se tak na něj Dylan díval, připadal mu v čemsi jiný. Mohlo to být pouze tím, že ho teď neviděl snad nejdéle od doby, co je matka opustila. Svůj žal ze ztráty syna a manželky začal jeho otec utápět v alkoholu, čímž přišel i o posledního člena této rodiny. Čas trávil především mimo dům, aby se vyhnul neustálé připomínce jeho zničeného života, a novým domovem se mu stala kancelář a bary. To jediné, co Dylan nechápal bylo, jak si se svým přístupem a životním stylem dokázal udržet práci. Jakožto ředitel firmy pro výrobu kancelářských potřeb chodíval oblečen převážně v zdánlivě luxusních oblecích, které na první pohled klamaly a kryly jeho pravou tvář. Pro Dylana totiž nebyl nikým jiným než opilcem, zbabělcem a co především, tím nejhorším otcem.
„Co se stalo, že ses rozhodl ukázat?" prohodil Dylan jízlivě a svoji pozornost obrátil k lednici. Neměl ani hlad, ale začal předstírat, že se snaží vybrat si něco k jídlu jenom proto, že otci nehodlal dopřát tu radost a hledět mu do tváře. I přesto na něj však letmo pohlédl, aby mu neušel jeho hraný lítostivý pohled.
„Doufal jsem, že bych tu mohl zůstat o něco déle," řekl pan Anderson s tázavým podtónem, jako kdyby se svého osmnáctiletého syna snad musel dožadovat o povolení bydlet ve vlastním době. Už jen to dokazovalo, jak špatná a zoufalá jejich rodinná situace vůbec byla.
„Hm," ignoroval ho Dylan a s předstíraným nezájmem se vydal pryč z místnosti. Podvědomě chtěl trávit s otcem více času, ale za ty měsíce se mu konečně podařilo vybudovat si jakýsi obranný systém. Ten mu napomáhal bránit se vůči otcovým věčným příslibům a nabídkám, že spolu stráví nějaký čas, které pokaždé skončily stejně. Nic ze svých slibů nedodržel a Dylana jako vždy opustil. Nehodlal proto už nikdy podlehnout jeho manipulaci, kterou už byl schopen rozeznat na míle daleko.
„Počkej!" zakřičel na něj z kuchyně. Dylan se s jablkem v ruce otočil a pohlédl na něj. „Co kdybychom spolu něco podnikli? Slyšel jsem, že je příští víkend v Houstonu zápas. Blazers proti Rockets, co ty na to?"
Otcův nadějný hlas Dylanovi připadal až směšný, což se taky projevilo na jeho pozdější reakci. Na protest proti troufalosti jeho otce sem po třech týdnech jen tak nakráčet a doufat v odpuštění na základě pozvánky na hloupý basketbalový zápas spustil v hlasitý, skoro až přehnaný ironický smích. S tím se opět otočil a konečně se od otce vzdálil. Zval ho na basketbalový zápas, přitom ani nevěděl, že sám Dylan byl součástí školního týmu. Jak pokrytecké.
Otcovy smutné oči by ho dříve tížily, ale teď už bylo všemu jinak. Dostal se totiž do takové fáze sebeobrany, že mu pomyšlení na otcovo zadostiučinění přinášelo až fyzickou radost. Zasloužil si přeci takový přístup, to Dylan si nezasloužil vyrůstat sám bez otce i matky v prostředí plném vzpomínek nejen na své rodiče ale i zesnulého bratra. Měl proto podíl na Dylanovu trápení a patřilo mu, aby se mu chyby vrátily i s úroky a donutily ho cítit se alespoň zčásti tak osaměle jako jeho syna.
Aniž by se jedinkrát ohlédl, vrátil se zpět do svého pokoje a s úlevou za sebou zabouchl dveře. Otcův náhlý příjezd byl dobrý alespoň k jedné věci, a to té, že na malou chvíli přestal myslet na Alexis. Když se však ocitl opět v předchozím prostředí, myšlenky ho pohltily ještě rychleji než předtím. Rozhodl se je utlumit tím, že se pokusí znovu usnout.
Spánek se mu vyhýbal stejně velkým obloukem jako vlastní štěstí. Venku se mezitím setmělo a on se stále převaloval v posteli s velikým neúspěchem. Mohlo být už kolem deváté, když se večerním tichem roznesl známý zvuk.
V ten moment Dylan pocítil něco, na co nebyl už dlouho zvyklý. Zmocnila se ho radost, která probudila i jeho unavené srdce, když si uvědomil, co slyšel. Bez váhání vyskočil z postele, doběhl k oknu a urychleně ho otevřel. Pokojem se díky tomu okamžitě roznesl zvuk klavíru, jenž vycházel z vedlejšího domu.
Hrála jeho oblíbenou skladbu, tu stejnou, co v pátek v Houstonském divadle. Představa, jak sedí za svým hnědým klavírem a soustředí se na skladbu, ho jako jediná uklidňovala. Už nebyl tak napjatý a plný černých myšlenek jako doposud, cítil se totiž stejně uvolněně jako těch pár minut každý podvečer po dobu několika měsíců, kdy trénovala a netušila, že on sám ji pokaždé poslouchal.
Na tváři se mu poprvé po dvou dnech rozlil upřímný úsměv. Zavřel svá ztěžklá víčka a zasněně se zaposlouchal do plynulé hudby.
