Ten úsměv. Ten prokletý, povýšenecký, děsivý úsměv. Jak jen mohl dopustit, aby ho každý den pronásledoval ve vlastní mysli? Proč podlehl strachu tak rychle a snadno, aniž by se za svoji svobodu nezasnažil alespoň bojovat?
Totožné otázky si kladl každý den, avšak odpověď stále nenalézal. V paměti mu utkvěla vzpomínka na tajemného muže v dodávce, která mu dokonce ani za bílého dne nedopřávala chvíli klidu. Kdykoliv se otočil, hledal jeho tvář, jako by se obával, že ji najde kdesi v blízkosti. Tmavé oči hledící přímo na něj, propadlé lícní kosti a úsměv zkroucený do hrůzu nahánějícího výrazu. Tu tvář nikdy nenašel, avšak nikdy ji hledat nepřestával.
Ignorujíc rušivý hluk na chodbě způsobený studenty spěchajícími na jednu z dalších vyučovacích hodin se zahloubal do vlastních myšlenek. Kdykoliv mu na mysl přišla jedna z podobně nepříjemných vzpomínek, pokusil se nahradit ji nějakou jinou. Pokaždé se přitom snažil vzpomenout si na něco pozitivního z jeho minulosti, co by alespoň na zlomek vteřiny přebilo vše ostatní. Ne vždy to ale fungovalo.
V hlavě se mu začal tvořit jakýsi obraz. Viděl svého bratra, živého a zdravého, zářícího štěstím. Byla to vzpomínka stará už několik let, se svým bratrem se zrovna procházeli po pláži a smáli se mezi slovy.
Snažil se navodit si stejně svobodný pocit i v přítomnou chvíli, ale z nějakého důvodu se mu to nedařilo.
Pokoušel se lovit dál a dál, až se mu při vší snaze tváře zkroutily do křečovité grimasy. V tu chvíli ho ale nezajímalo, že stál sám u své skříňky s nasazeným utrápeným výrazem a zavřenýma očima. Potřeboval se uklidnit, ale z nějakého důvodu jeho mysl ne a ne povolit.
Myšlenkami cestoval z jednoho místa na druhé tak usilovně, až ho začínala bolet hlava. Když už ztrácel veškerou naději, na povrch se vyplavila jedna vzpomínka, která ho uhodila jako čirý blesk z nebe. Rusé vlasy rozlévající se po odhalených ramenou, vzpřímený postoj s rukama nataženýma směrem vzhůru. Na sobě měla čistě bílé šaty, volné s nadýchanými, průsvitnými rukávy a sukní tak dlouhou, že se neochotně dotýkala země. Její smích mu zněl v uších tak zřetelně, až působil jako opravdový. Tančila s rukama ve vzduchu a ladně se pohybovala po čerstvě posekané trávě v malých kroužcích, jako by byla jakási pohádková víla vystřižená z obrázkových knih. Kouzlit sice ve skutečnosti nikdy neuměla, ale čarovně vypadala za každé situace.
Ani si to neuvědomoval a na tváři se mu vykouzlil nepatrný úsměv. Na malý, vážně malý zlomek času v něm vzplál náhlý pocit štěstí, a to jen díky vzpomínce na ni. Jako vždy s tím dobrým ale přišlo i to špatné. Netrvalo dlouho a znovu si uvědomil, o co přišel. Příjemné teplo se znenadání přeměnilo na chladné prázdno, a on se tak navrátil do stejného bodu jako na začátku.
„Dylane! Ty naše hvězdo!" zakřičel nahlas Simon, Dylanův spoluhráč, který se mu znenadání zjevil před nosem.
Překvapený Dylan lehce trhl hlavou, a vzápětí na pozdrav přikývl. Simon se jedním rychlým skokem vyšvihl přímo k němu, jednou rukou ho chytl kolem ramen a s povykem znějícím jako tlupa pářících se koček mu pocuchal vlasy. Dylan nikdy nepochopil, proč tohle členové školního týmu vlastně dělávali, bylo mu to příjemné asi jako psovi hlazení proti srsti. Raději však splynul s davem, nasadil pokřivený úsměv a počkal, než z něj Simon slezl.
„Tak dneska nás čeká největší zápas sezóny. Jak seš připravenej?" vyzvídal, aniž by mu sundal ruku z ramene. Dylan na ni netrpělivě pohlédl a obrátil se zpět na Simona.
„Myslím, že dobrý," řekl a automaticky pozvedl jeden koutek rtu.
„Dneska to Westburský nandáme. Ti břídilové vždycky vyhrajou jen o pár bodů, ale dneska už ne. Máme totiž tebe, kamaráde." Simon ho uznale poplácal po zádech a po očku se na něj podíval. Dylan se s vynaložením velkého úsilí usmál a doufal, že jeho spoluhráč už co nejdříve odejde. Přestože jeho tým dnes čekal velký zápas, tak nějak tomu nedokázal věnovat patřičnou pozornost. Myšlenky ho přenášely do jiného světa, proto mu na ten reálný už nezbýval prostor.
„Jo a chtěl jsem se tě zeptat," začal Simon, aniž by větu dokončil. Kolem totiž procházela nějaká skupinka lidí, které Dylan nevěnoval žádnou pozornost, zato Simon ano. Konečně se pustil jeho ramene a na skupinu zakřičel dvě jména, která mu zazněla v uších jako gong: „Jasone, Alexis! Pojďte za náma!"
Dylan zamrznul v pohybu. Připadalo mu, jako kdyby v celém jeho těle přestala proudit veškerá krev a jeho mozek utanul na samém bodu mrazu. Nechtěl, aby sem chodili, protože před ní se už tak snadno jako před Simonem ovládat nedokázal. Jeho přání ale nebylo vyslyšeno. Oba se otočili a společně s dalšími třemi členy týmu za nimi přispěchali.
Dylan pocítil, jak se všechna krev uvnitř něj opět rozproudila. Srdce mu začalo bít rychleji s každým jejím krokem a při pomyšlení na to, že ze situace nebyla žádná možnost útěku, se mu ještě přitížilo. Když Alexis, ruku v ruce s Jasonem, došla až k němu, srdce už mu bušilo jako o závod.
Zrak mu nechtěně spočinul na jejich zapletených rukou. Co nejrychleji se od nich odtrhnul a pohledem vyhledal Jasona, který už hleděl přímo na něj.
„Andersone," oslovil ho značně nepřívětivým tónem. Dylan nebyl slepý, a tak mu už od prvního dne v týmu došlo, že Jason Laurent byl všechno jen ne přítel. Laurent vždy vynikal jako trenérovo číslo jedna, ale jakmile se ukázal on, všechno se změnilo. Dylan do té doby vlastně ani sám nevěděl, že měl z hlediska basketbalu nějaký talent. Hrával ho ale s bratrem, proto měl už nějaké zkušenosti, a tak se nastoupení do týmu zdálo jako jediné možné řešení, aby mu nadále nehrozilo podmínečné vyloučení za špatnou docházku. Naštěstí mu ředitel nabídl, že vstoupí do jednoho ze školních klubů, vylepší si docházku, a tím ho trest mine.
„Laurente," odvětil pracně sehraným neutrálním hlasem. Dařilo se mu zachovat naprostý klid, avšak ne nadlouho, jelikož na sobě ucítil její pohled. Nemusel se na ni ani dívat, aby věděl, že ona na něj ano. Periferním viděním rozpoznával její rozmazaný obličej a křiklavou barvu rezavých vlasů. Zdálo se až nadpřirozené, jak sytou barvu měly.
Pod tíhou jejího pohledu, jako by povoloval. Cítil neúnosnou potřebu podívat se nazpět, ale naštěstí tak neučinil. I přes svrbění neklidného těla, které ho svou urputností zrazovalo, nátlaku odolal.
„Dylane, jdeš dneska po zápasu k Erwinovi slavit?" vložil se do konverzace Simon. Dylan původně netušil, co tím chtěl říct, ale pak mu došlo, že myslel jeden zapadlý bar v nehezké části města, do kterého tým chodíval po zápasech sedávat a popíjet. Už se chystal odpovědět, když vtom se ozval Laurent.
„Nedělej si naděje, Simone. Dylan stejně nikdy na nic nemá čas. Radši se někam odplazí a je mu dobře, no ne, Andersone?" Když tu větu dokončil, Dylan zaregistroval, jak Alexis na svého přítele tázavě pohlédla. Asi byla jeho ironickou poznámkou stejně překvapená jako sám Dylan.
„Určitě se tam ukážu, Simone," ohradil se na něj Dylan a nasadil znatelně falešný úsměv. Sám pořádně nevěděl, co bylo na té odpovědi pravdivé, ale nesnesl fakt, že si ho Laurent dobíral. Simon v tu chvíli vypadal jako malé dítě natěšené na vánoční dárky, zato na Laurentovi už bylo znát předtím skryté rozčarování. I když si to Dylan nechtěl přiznat, jeho vztek ho v čemsi uspokojoval.
„Skvěle, uvidíme se tam,"poznamenal sarkasticky. „Ovšem pokud bude vůbec co slavit," dodal a na patě seotočil. Stále nepřestával svírat Alexinu ruku, proto i ona dostala signálk odchodu a otočila se společně s ním. Dylanovi se tak naskytl pohledna její záda. Dlouhé vlasy jí sahaly až do půli pasu a s každým dalšímkrokem vlály ze strany na stranu. Potajmu si přál, aby se otočila jeho směrem,a on jí přeci jen mohl alespoň na vteřinu nahlédnout do očí. Jejich rezedovězelená barva však zůstala pouze v jeho představách.
