Stále šokovaná Alexis udýchaně doběhla až k sousednímu domu. Ihned, jakmile Dylan odjel z parkoviště, se vydala co nejrychleji směrem domů, aby ho zastihla. Vypadal tak rozzuřeně, až se obávala, že provede něco, čeho bude zpětně ještě dlouho litovat. Nedokázala sice pochopit, proč tak střemhlavě obvinil zrovna Jasona, ale vzhledem k událostem minulého týdne by se už ničemu nedivila.
Auto sice nestálo na příjezdové cestě, ale uvnitř domu se svítilo. Alexis proto usoudila, že ho zaparkoval do garáže, což by vzhledem k jeho stavu dávala smysl. Dlouze zazvonila na zvonek, na důkaz naléhavosti ještě netrpělivě zabušila na dveře a sečkala, dokud neuslyšela přibližující se kroky. Za zamlženým sklem se mihla tmavá postava odpovídající Dylanovu vzezření, ale jakmile se dveře otevřely, shlížel na ni kdosi jiný.
„Pane Andersone?" vyhrkla spíš jako otázku nežli pozdrav.
„Alexis!" zvolal nadšeně, načež ji zaskočil přátelským objetím. „Tebe jsem už tak dlouho neviděl."
Neschopna srozumitelné věty si zaraženě prohlížela Dylanova otce, kterého neměla možnost vidět zblízka již hodně dlouhou dobu. Ne že by ho občasně nespatřila před jejich domem, ale k tomu docházelo jen zřídkakdy. Nejspíš se musel z práce vracet hodně pozdě, proto se s ním Alexis střetávala tak málo, anebo byl stejně jako její rodiče často na cestách. Ať už to bylo čímkoliv, za ty dva roky se pořádně změnil. Na svůj věk sice vypadal stále poněkud mladě, avšak tvář měl zjizvenou útrapami nemilého života, o němž Alexis věděla své.
„Je Dylan doma?" vypadlo z ní. Její chování se v tu chvíli mohlo jevit jako neslušné, ale byla natolik rozrušená, že se nedokázala ovládat.
„Není," prozradil, „říkal, že šel ven s kamarády." Při pohledu na její zklamanou tvář pozdvihl obočí. „Myslel jsem si, že s ním budeš taky."
Zaskočená jeho odpovědí se Alexis zamyslela. Copak byl jeho otec natolik nevšímavý, že ani nepostřehl, jak moc se jejich vztah v posledních dvou letech změnil? Navíc, proč by Dylan tajil, že nebyl s kamarády, ale na basketbalovém zápasu?
„Aha, dobře," vypravila ze sebe, „mohl byste mu potom prosím vyřídit, ať se ozve?" Připadala si hloupě, že teď po týdnu, kdy s Dylanem neprohodila ani slovo, vyřizovala vzkaz po jeho rodiči. Nejspíš však neměla na vybranou. Musela s ním probrat incident před školou už jen proto, jak děsivě moc jí připomínal jednu minulou událost.
„Samozřejmě," souhlasil s úsměvem. Alexis mu proto poděkovala, popřála hezký zbytek dne a rozešla se zpět domů. Zbývalo jí už jen čekat na to, než se Dylan bůhví odkud vrátí zpět a doufat, že ji vyhledá.
Po cestě do svého pokoje přemýšlela nad tím, jestli opravdu existovala nějaká možnost, že by to udělal Jason. Měl k tomu přeci důvod, ale pokud by si měl na někom vybít zlost, neměl by to být zrovna Dylan. To ona mu přeci lhala a zradila ho, ne kdokoliv jiný. Jason byl sice poněkud vznětlivý, ale dokonce ani on by si netroufal provést něco tak strašného. Nebo snad ano?
Bylo už několik minut po půl desáté a ona stále čekala. Zkoušela mu dokonce i jednou volat, ale nic nezabíralo. Působilo to, jako by se dočista vypařil a ponechal ji samotnou bez odpovědi na spoustu otázek, které se jí dokola honily hlavou.
Začínala být už natolik unavená, že se rozhodla čekání ukončit a nehledě na vcelku brzký čas zalehnout do postele. Rodiče byli stále vzhůru, jelikož si užívali vzácného pátečního večera, kdy konečně nemuseli pracovat nebo jet někam pryč. Měla proto možnost strávit s nimi alespoň večer, avšak zrovna ten den toho nebyla ani zdaleka schopná.
