Lásce neuletíš /FF Loki

47. Smrt

Od té naší "hádky", dá-li se to tak vůbec nazvat, uplynul už týden. Týden, během kterého jsme mezi sebou nepronesli jediné slovo a v komnatách tak panovalo úmorné ticho.

I když jsme spolu nemluvili, vycházeli jsme si vstříc. Loki mi ráno donášel snídani do postele a večer se se mnou koupal. Vlastně mi během dne opravdu hodně pomáhal a nehnul se ode mě ani na krok.

Když teď nad tím přemýšlím, ani nevím kdo z nás si začal. Já s ním nechtěl mluvit, protože jsem mu nechtěl svými slovy ublížit a navíc jsem pořád přemýšlel nad tím jablkem.

Chci být bůh? Nechci. Chci být nesmrtelný? Nechci. Chci opustit rodinu a jediného "člověka", který mi rozumí a který pro mě znamená všechno? Ovšem že ne. Takže jak zní odpověď? Netuším....

Loki se se mnou nebaví zřejmě proto, že ho mrzí má slova. Ta, která jsem vyřkl těsně před tím, než jsem zbaběle utekl do koupelny... jen proto, abych nemusel čelit jeho výrazu a jeho slovům.

Tichá domácnost mě už pěkně vytáčí. Nevím, jak on, ale jestli tohle brzy neskončí, tak si tu smrt snad budu i přát. Pomyslel jsem si v duchu.

Nemám strach, že by mi četl myšlenky. Z nějakého mě neznámého důvodu to nedělá, pokud k tomu nemá velmi dobrý důvod. A tichá domácnost není důvod.

Ale co bych za to dal, aby byl. Kdyby slyšel mé myšlenky, třeba by tenhle tichý trest skončil. Povzdechl jsem si, vstal z postele a šel na toaletu.

Loki, který stál v předpokoji, mi věnoval jediný pohled, než se zase pustil do své snídaně. Přesto mi však bylo jasné, že mě vždy sleduje, když jsem k němu otočený zády. Ach jo.

Když jsem se po pár minutách vrátil do předpokoje, černovlasý bůh byl pryč. To se za ten týden ještě nestalo. Nikdy neopustil tyhle komnaty. Vlastně ani nesměl.

Mohlo se třeba něco stát? Něco hrozného či vážného? Mohl si ho předvolat Odin nebo jeho matka? Nápadů jsem měl spousty, ale ten pravý důvod Lokiho absence jsem neznal.

Fajn, takže jsem tu sám. Na minimálně pár minut. Možná i dýl. Co s volným časem....?? Podíval jsem se na stůl a zahlédl na něm zlaté jablko. Mám...?

"Ne, nemůžu." řekl jsem sám sobě a skousl si ret. Nemůžu, nemůžu, nemůžu,...... "Jenže musím. Musím žít. Nechci ublížit své rodině. Nechci ublížit Lokimu."

Chvíli jsem se přemlouval. Dlouhou chvíli. A má odpověď byla stále nejasná....

____________________________
Pohled třetí osoby:

Od Lokiho zmizení uplnyla už hodina a černovlasý mladík, jenž zůstal sám v komnatách, ležel v posteli a beze slov koukal do prázdna.

Po nějaké chvíli, kdy se opravdu nepohnul ani o píď, nepřítomně natáhl volnou ruku k nočnímu stolku. Prsty se sotva dotkl číše s vodou, když se prudce posadil.

Ruku stáhl zase k sobě a dal si ji před pusu. O okamžik později už začal kašlat, hruď se mu bolestí stáhla a většina těla... jakoby ho už ani neposlouchala.

Loki byl pryč a proto se přes bolest musel nějak přenést sám. Musel to zvládnout bez jeho pomoci. Což nebylo tak lehké, jak si on sám myslel. Obzvlášť když bolest byla daleko větší, než si vůbec pamatoval.

Mladík začal kašlat o něco víc a na jeho prstech se začala objevovat krev. Černovláska to nepřekvapilo, ale rozhodně z toho nebyl dvakrát nadšený. Měl špatný pocit.

Na přemýšlení ovšem neměl čas, protože ho bolest začala přivádět do mdlob. Ještě si stačil zpátky lehnout, než se mu zatmělo před očima. Stačila vteřina zaváhání a už mohl ležet na zemi.

Jeho dech byl nepravidelný a s přibývající krví v ústech se jeho kašel pomalu vytrácel. Bylo zřejmé, že pokud to takhle půjde dál, mladík se udusí.

To se ovšem zdálo jako ten nejmenší problém. Jeho srdeční tep byl stále slabší a mladík začal ztrácet vědomí. Měl zavřené oči, ležel v posteli a už jen jemně cukal hlavou v záchvatech něčeho, co kdysi bylo kašlem.

Loki. Loki. Loki. To byly poslední slova, na která mladík myslel před tím, než mu po tváři stekla poslední slza a on zůstal nehnutě ležet. Jeho hruď klesla, dech se zastavil a srdce přestalo být.

Bolest se z nenadání proměnila na smrt. Na kterou nebyl nikdo připravený. Ani on, ani Loki, ani jeho rodina...