Lásce neuletíš /FF Loki

41. Roztomilé

Mezi námi zavládlo ticho. Vztek pomalu mizel z mého těla a já už se nadechoval k omluvě. Černovlásek mě ovšem předběhl a jeho tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Nebyl naštvaný. Doslova zuřil.

"Vražedné choutky si nech na jindy." promluvil na mě bez známek humoru. "Copak pořád nechápeš, že tady nejde o mě? Já nejsem ten, kdo tady umírá."

Po těchto slovech jsem překvapeně o krok ustoupil od stěny. Jeho slova bolela. Nikdy o tom se mnou moc nemluvil a když už, tak volil slova, kterými mě ranit nemohl.

Černovlásek si ihned uvědomil, že něco takového říkat vůbec neměl, taktéž o pár kroků odstoupil od magické bariéry mezi námi a dal si ruku na pusu.

"Remy. To jsem nechtěl. Víš, že bych ti vědomě neublížil..." šeptl přes ruku v angličtině a opravdu to vypadalo, že ho to mrzí. Proto jsem zaváhal. Mám tu s ním zůstat a odpustit mu, i přes tu obrovskou touhu utéct někam daleko?

"Neměl jsi to říkat..." šeptl jsem po chvíli a svezl se na zem. Kolena mě v podobných situacích ráda nechávají na pospas mému osudu. Teď se cítím trapně. I když ne tolik, jako tehdy ve sprše...

"Já vím. Moc mě to mrzí, Remy." promluvil na mě tiše, oddělal si ruku z pusy a posadil se tak blízko stěny, že se jí skoro dotýkal nosem. "Jen si přeji, aby ses uzdravil."

"To si přejeme všichni." reagoval jsem na jeho slova, po čtyřech se doplazil ke stěně a sedl si podobně, jako on. Jemně jsem se usmál a on pochopil. Vše odpuštěno.

"Chyběl jsi mi, Remy. Ani nevíš jak." pronesl upřímně a v jeho očích se podivně zablesklo.

"Taky jsi mi chyběl, Lu." řekl jsem mu. Tak moc jsem ho teď chtěl obejmout. Radši jsem zahnal své splašené myšlenky někam do kouta. "Chybí mi tvé doteky, tvé hlazení po vlasech, polibky na čelo a hřejivá náruč."

"Taktéž mi to chybí." zasmál se a věnoval mi pobavené zavrtění hlavou. "Přebýváš v mých komnatách, že? Jak se ti líbí?"

"Tvé komnaty jsou krásně zařízené a útulné a v tvé posteli se nádherně spí, ale abych byl upřímný, tak se mi nejvíce líbí ta obrovská koupelna." odpověděl jsem mu a tváře mi ke konci zčervenaly.

"Roztomilé." uchechtl se nad mou reakcí. "Tak koupelna, jo? To zní, jakoby sis chtěl zopakovat naše společné koupání."

"Vlastně bych nebyl proti." zamumlal jsem a vysloužil si od černovláska překvapený pohled. Tváře mi nabraly sytější červenou. Za chvíli ze mě bude rajčátko.

"Zajímavé. Tak to si to určitě ještě zopakujeme." usmál se a pak opět změnil téma. "Co ten tvůj orel? Pokud vím, tak zůstal na Zemi. Cítíš něco přes to vaše pouto?"

"Upřímně toho moc necítím. To pouto mezi námi pořád je, to můžu říct s jistotou. Ale jsme od sebe tak daleko, že necítím žádné jeho emoce a nemůžu se na něj napojit." odpověděl jsem zamyšleně.

Párkrát jsem si na Oriona i ostatní vzpomněl, ale bylo to jen párkrát. Stydím se za to, že na ně tak snadno zapomínám, ale obávám se, že během studování všech těch knih nemám příliš času na vzpomínání.

"Možná je to tak lepší. Aspoň necítí tvou bolest." zašeptal bůh a jeho úsměv zase zmizel. "Bolí to moc, když...."

"Jo, bolí. Nemám tu Tonyho prášky, jinak bych to jistě zvládal lépe." pověděl jsem mu upřímně a usmál se. "Nechci o tom už mluvit."

"Dobře. Jen mě mrzí, že jsem ti v takových situacích nebyl po boku." šeptl a taktéž se usmál.

"Byl jsi." odsekl jsem nesouhlasně a ukázal na místo, kde mám srdce. "Vím, že nestojí za moc, ale vždy v něm budeš mít místo. Nosím tě tam, takže jsi pořád se mnou... duchem."

"Vážně jsi jiný než ostatní." zamumlal s tajuplným úsměvem a v jeho očích se až nebezpečně zablesklo. "Což je jeden z důvodů, proč tě mám tak rád."

"Taky tě mám rád, Lu." oplatil jsem mu to a zasmál se nad jeho reakcí. Černovláskovi tváře se zbarvily do ruda. Teď jsme vypadali jako bychom oba měli horečky.

"To jsem upřímně nečekal." odkašlal si, což mě jen více rozesmálo. "Už by jsi měl jít. Stráže venku nemůžou být pryč příliš dlouho. Nebylo by hezké, kdyby tě tu chytli."

"To máš pravdu." řekl jsem a úsměv mi opadl. "Loučit se nebudu, protože tohle není sbohem. Ještě se uvidíme."

"Dobře, Remy. Těším se na tvou další návštěvu." odsouhlasil to černovlásek a já přikývl. Zvedl jsem se na nohy a rozešel se ke schodům. Ještě jsem se ohlédl přes rameno.

"Buď hodný, než se vrátím." šeptl jsem jeho směrem pobaveně. Bůh se v cele rozesmál, ale slíbil mi, že bude sekat dobrotu. Je mi jasné, že by se mu nepovedlo utéct, ale jistě by našel jiné způsoby, jak někoho dohnat k šílenství nebo k smrti. Pořád to byl bůh, který byl kvůli mě schopný všeho. Bez ohledu na škody.