Lásce neuletíš /FF Loki

33. První

Jeho slova mě uklidnila. Ale jeho objetí bylo to, co jsem právě teď nejvíc potřeboval. Takže jsem ho rozhodně nehodlal jen tak pustit.

"Jsem rád, že ti nic není." ozval se někde za mými zády hnědovlasý vynálezce. "Ale odteď měj ty prášky, které jsem ti dal, pořád u sebe."

"Dobře." zamumlal jsem černovláskovi do trička a trochu se zavrtěl. Loki se zasmál a věnoval mi letmý polibek do vlasů. Tomu jsem se zase zasmál já.

"Jo a Loki.... Musíš odejít." pokračoval vynálezce nervózně. Nechci, aby někam šel. Pomyslel jsem si.

"Proč?" zeptal se černovlásek podrážděně. Očividně se jemu samotnému nikam chodit nechtělo. Aspoň, že to cítíme stejně.

"Před chvílí mi přišla zpráva od ostatních. Za deset minut budou tady." vysvětlil Tony s povzdechem.

"Chápu. Zřejmě by nebylo dobré, kdyby mě tu viděli." pronesl s povzdechem černovlásek a odtáhl mě od sebe. Jeho pohled byl stejně nesouhlasný jako můj. "Půjdu."

Zvedl ruku a chtěl odtud zmizet, ale já ho rychle chytl za zápěstí a tím ho zastavil. Můj výraz v obličeji, který ještě před chvílí zdobily slzy, jasně mluvil za mě. Nikam nechoď. Zůstaň tady. Aspoň chvíli.

"Musím odejít, Remy." povzdechl si černovlásek a volnou rukou mě pohladil po tváři. Přiblížil se ke mně a zastavil se rty jen kousek od mého ucha. "Slibuji, že se vrátím."

"Brzy?" optal jsem se ho tiše a pustil jeho ruku. Černovlásek se ode mě odtáhl a věnoval mi nechápavý pohled. "Vrátíš se brzy?"

"Ovšem." šeptl mým směrem a usmál se. Tentokrát jsem se přiblížil já k němu a než stihl něco udělat nebo říct, věnoval jsem mu jemný polibek.

Černovlásek byl chvíli v šoku, ale pak se ke mně přidal a náš polibek prohloubil. Když jsme se pak po nějaké době od sebe odtáhli, jeho pohled byl plný něhy a radosti.

"Vrátím se. To se neboj, Remy." řekl mi s úsměvem a zmizel v záblesku zeleného světla. Usmál jsem se a zůstal sedět na pohovce. Tíživé ticho kolem přerušil Tony.

"Páni. Mezi vámi je to vážný." pronesl s úsměvem hnědovlásek. Trochu jsem sebou cukl. Upřímně jsem na chvíli zapomněl, že je tu taky. "Líbáte se často?"

"Ne." odpověděl jsem mu popravdě a mé tváře z neznámého důvodu nabraly lehce růžový odstín.

"Ale...kdo pak se nám to tu červená?" optal se se smíchem Tony. "Dejme tomu, že to tedy neděláte často.... Byl tvůj první?"

"První co?" nechápal jsem. Otočil jsem se na něj a věnoval mu zmatený pohled, ze kterého se mohl vynálezce potrhat smíchy.

"Ptám se, jestli byl Loki první, koho jsi kdy políbil. Je mi totiž jasný, že něco takového jsi v Hydře zažít nemohl. No i když...." vysvětlil mi, když se uklidnil.

"Jo. V tomhle jsem byl dosti neznalý, tak mi to musel Loki vysvětlit." řekl jsem mu. Hnědovlásek si dal ruku na pusu, aby zadržel další vlnu smíchu. "A poprvé políbil on mě, ne já jeho."

"Takže ti Loki ukradl tvůj první polibek?" zeptal se Tony, dal si ruce v bok a pobaveně zavrtěl hlavou. "To se od něj dalo čekat."

"Takže ti to nevadí? Loki říkal, že ne všichni jsou rádi, když se líbají dva muži..." poznamenal jsem tiše. S tímto se mi bůh svěřil teprve nedávno.

"Jo tohle... Je pravda, že existují lidí, kteří takovéhle vztahy odsuzují. Ale já mezi takové lidi nepatřím. A ani ostatní avengers." řekl vynálezce s úsměvem. "Vlastně vám to přeji. Sluší vám to spolu."

"Děkuji." řekl jsem s úsměvem. Pak se nad námi ozval Jarvis a řekl, že avengers právě přistáli na střeše, nebo co.

"Běž si do kuchyně umýt obličej, ať nepoznají, že jsi brečel." řekl mi vynálezce. Přikývl jsem, zvedl se a došel do kuchyně, kde jsem hned spatřil zakrvácenou hadru ve dřezu.

Přešel jsem přes kuchyň až ke dřezu, zapnul vodu a hadru rychle vyčistil. Šlo to ztuha, ale nějak se mi to přece jen povedlo. Mokrou hadru jsem pak nechal na topení a umyl si obličej.

Když jsem pak byl hotový, došel jsem do obýváku, kde už všichni seděli a povídali si s hnědovlasým vynálezcem. Nahodil jsem ten nejupřímnější úsměv, došel až k otci a ze zadu ho objal kolem ramen.

Bucky ztuhl, ale pak mu zřejmě došlo, že to jsem já, uvolnil se a dal své ruce na ty mé. Šťastně jsem ho objímal a po očku koukal po ostatních, kteří mě zaznamenali, přestali si povídat a podívali se na mě.

Po nějaké chvíli jsem otce pustil a o krok od něj ustoupil. Byli tu všichni. Živý a zdravý. Dodrželi svůj slib. Pomyslel jsem si šťastně a měl jsem co dělat, abych udržel svou klidnou a usměvavou tvář.

"Vítejte doma." řekl jsem jim a můj úsměv se ještě zvětšil. Ostatní mi úsměv oplatili. Dokonce i otec, který se na mě otočil se šťastným pohledem.

Nevím, jestli takhle vypadá normální šťastná rodina, ale tihle lidé jsou všechno, co mám. A dokud žiju, nikdo jim neublíží. Na to se spolehněte.