Lásce neuletíš /FF Loki

32. Můry

Pohled Lokiho:
Oslovil jsem černovlasého mladíka a zesílil stisk na jeho rameni. Mladík nijak nereagoval. Připadalo mi, že tam snad ani není.

Zavrtěl jsem hlavou, povzdechl si, vzal mladíka jemně za paži a doslova ho dotáhl do obýváku. Tam jsem se posadil na pohovce a on si sedl vedle mě. Vzal jsem jeho ruce a zadíval se na malé krvácející rány.

"Není to tak strašné. Hlavně že v žádné nemáš zabodnuté kusy nádobí. Což se i trochu divím." zamumlal jsem spíš sám sobě a začal mu rány léčit magií.

Zvedl jsem přitom hlavu a střetl se s jeho prázdným pohledem. Nevěděl jsem, jestli mám křičet nebo jít někoho pobodat, abych se cítil líp. Jeho prázdné oči, které postrádaly obvyklé jiskry života, mě celkem děsily.

Radši jsem zase sklonil hlavu a soustředil se na léčení. Během pár minut mu všechny ranky zmizely a s nimi i krev. A to i z mých prstů. Ne, že bych neměl pohled na krev rád, ale rozhodně nejsem nadšený, když je právě jeho.

"Teď mě pozorně poslouchej, ano? Nechci po tobě nic jiného...Jen mě vyslechni." začal jsem odměřeně s pohledem upřeným do klína. Chytl jsem ho za ruce, jakoby mi to mělo dodat odvahu, a pokračoval.

"Každou noc se mi zdají noční můry. O tom jistě víš. Nebudu zacházet do detailů, ale nejsou to příjemné obrazy, co vidím. Tolik krve, tolik smrti...."

Nastalo ticho. Odmlčel jsem se, ani nevím z jakého důvodu, a povzdechl si. Mluvil o tom, co mě každou noc straší, pro mě není lehké. Obzvláště když jsou ty sny tak realistické.

"A přesto jsem schopný na ně ráno zapomenout a celý den si normálně užít. A to je tvoje práce.... Jak to děláš, že mi pokaždé dokážeš zvednout náladu? I tehdy, když jsem úplně na dně?..." šeptl jsem.

Mé otázky zůstaly nezodpovězené. Co jsem taky čekal? Že se jen tak probere z toho svého tranzu a skočí mi kolem krku? Musel bych být úplně naivní, kdybych si to myslel.

"Co jsem chtěl říct...je to, že až nedávno jsem zjistil, čeho se opravdu nejvíce bojím. Byl by jsi asi překvapený, ale... není to strach z toho, že bratr zjistí pravdu o mém původu, a ani smrt mě již tolik neděsí." zamumlal jsem.

Na tváři se mi objevil úsměv, přesto jsem však netušil, jestli teď dělám správnou věc. Mám to doříct? V budoucnu bych z toho mohl mít jen problémy.... Jenže když to neřeknu, černovlásek se zřejmě neprobere.... ach.

"Nejvíce se bojím toho, že se jednou vzbudím a zjistím, že tu nejsi." šeptl jsem jeho směrem a zavřel oči. "Netuším, co bych dělal, kdybych tě někdy ztratil."

Opět nastalo ticho. Nevěděl jsem, co teď dělat. Nic jiného jsem mu říkat opravdu nechtěl, i když je ještě pár věcí, o nichž vím pouze já.

Z mých myšlenek mě probralo, když jsem ucítil něco chladného dopadnout na mou ruku. Otevřel jsem oči a sledoval kapku, která se mi svezla po prstě a dopadla na gauč. Okamžitě jsem zvedl hlavu a střetl se s uslzenýma jantarově žlutýma očima.

"Remy." šeptl jsem překvapeně, pustil jeho ruce a začal mu utírat slané kapky.

"Lu." vypadlo z něj plačivě. Usmál jsem se a vtáhl si ho do objetí. Obmotal mi ruce kolem pasu a hlavu si zavrtal do mého trička. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, jednu ruku mu položil na záda a druhou ho začal hladit po vlasech.

"Remy. To nic. Už je to dobrý." zašeptal jsem mu kousek od ucha. Přesto mi však bylo jasné, že objetí ho uklidní mnohem lépe, než má slova. Přece jen jsem nikdy v proslovech nevinikal.