Lásce neuletíš /FF Loki

37. Poplach

Uplynulo pár dní od rozhovoru se Stevem a celkově už měsíc od doby, co jsem přišel do toweru. Půlka mého času už byla pryč, přesto se Tony s Lokim snažili, abych na to nemyslel.

Co se týká Steve...nikomu nic neřekl. Ani Buckymu. Celkem se divím, ale jsem mu za to vděčný. Opravdu nemám v plánu podstupovat podobné rozhovory jako s kapitánem.

Takže aby o černovlasém bohovi nikdo nevěděl, chodit ke mně opět jen večer a nebo ráno, když byl vzhůru pouze Steve. Ten se málem smíchy potrhal, když se jedno ráno Lu rozhodl udělat pro nás tři palačinky.

Ne, že by ve výsledku nebyly dobré. To rozhodně byly. Ale bylo vtipné pozorovat, jak pobíhal po kuchyni a kolem pánve. Přece jen slíbil kapitánovi, že nebude používat v toweru magii, pokud to nebude nutné.

Tony zase málem spadl ze židle, když jsem mu jeden večer, když jsme zrovna byli sami v kuchyni, řekl, že kapitán ví o černovláskovi. Taky se dost divil, že to nikomu neřekl a ještě to neví ostatní.

_____________

Momentálně teď sedím v obýváku a čtu si knížku, jenž jsem si půjčil z té jejich obrovské knihovny. Nikdo jiný tu se mnou není. Někteří šli za Furym, protože něco potřeboval, a ostatní jsou v tréningové místnosti.

Taky jsem si chtěl zatrénovat, ale Tony řekl, že by to vzhledem k mému zdravotnímu stavu nebyl nejlepší nápad. Nechtěl jsem se s ním hádat, tak jsem jen přikývl.

A z toho důvodu jsem teď sám v obýváku. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale je tu ticho. Příliš velké ticho. Ani Loky tady není. Důvod jeho absence neznám, ale asi má taky něco na práci.

Přece jenom, když skoro všechen svůj volný čas tráví se mnou, asi nemá tolik času řešit něco jiného. Takže se ani nedivím. Navíc mi říkal, že má nějakou "lidskou" práci. Ať už dělá cokoliv.

Zrovna jsem otočil stránku, když se ozval nepříjemný hučivý zvuk. Knížka mi vypadla z ruky, jak jsem se lekl. Nechápavě jsem se díval kolem sebe a uviděl, jak se na oknech stáhly nějaké kovové pláty.

"Jarvisi? Jarvisi? Co se děje?" zvolal jsem vyplašeně. Hučivý zvuk neustával a teď tu ještě byla tma, jak v pytli. Robotickému sluhovi trvalo pár minut, než mi odpověděl.

"Spustil jsem poplach, pane Jeremy. Ozbrojená skupina maskovaných lidí právě vnikla do toweru." zněla jeho odpověď. To se mi snad zdá.

"Jsou od Hydry?" optal jsem se ho, zvedl se a přešel ke shodům. To byl, kromě výtahu, jediný vstup, kterým sem mohli přijít.

"Netuším, pane. Ale je to velice pravděpodobné." odpověděl mi. "Zastavil jsem všechny výtahy v budově a zamkl všechny dveře."

"Dobře. A ostatní?" zeptal jsem se ho a snažil se připravit na nejhorší. Přijde mi nepravděpodobné, aby sem přišli pro mě. Obzvlášť, když už tu dlouho nebudu. Ale střetu s nimi se ani nevyhnu.

"Už jdou k vám, pane." to se mi ulevilo. Nahlas jsem si oddechl a dál čekal ve slepém rohu u schodů. Každý, kdo sem přijde zespodu, mě v tomhle místě nemůže vidět, zato já uvidím jeho.

Náhle se mi zdálo, že se budova otřásla. Připomínalo mi to zemětřesení, o kterém jsem slyšel. Následovaly ho hlasité kroky. Přikrčil jsem se.

Někdo sem hodil plynovou bombu. Všude se zvedl mlžný opar, přes který jsem stěží něco viděl, a já si rychle dal ruku na pusu a nos, abych se toho nenadýchal. Nevydržím to však dlouho. Potřebuji se odtud rychle dostat.

Náhle se mi kolem pasu obmotaly něčí ruce. Nehnul jsem se ani o kousek. Věděl jsem s jistou, komu tyhle ruce patří, a rozhodně to nebyl můj nepřítel.

Vydrž. Dostanu tě odtud pryč. Ozval se mi jeho hlas v hlavě. Normálně by mě jeho melodický hlas uklidnil, ale tentokrát jsem po něm spíše znejistěl. A kam? Kam mě vezmeš?

Vezmu tě na jediné místo, kde budeš v bezpečí. Na místo, kde ti možná budou umět pomoci... Kde tě možná dají do pořádku. Dřív jsem tě sem nevzal, protože to nebylo možné. Odpověděl mi v myšlenkách.

Nevím, co máš přesně na mysli, ale nedávej mi falešné naděje. Nedá se to léčit...mám to ověřené ze dvou různých stran. Pomyslel jsem si.

Nedá se to léčit na Mid...chci říct na Zemi. Ale já tě chci vzít někam, kde by to možná léčit šlo. Zazněla mi jeho odpověď. Až teď jsem zaznamenal, jak často říká slovo možná. A kam?

"Domů. Vezmu tě domů." šeptl mi do ucha ve stejném momentě, kdy se nahoře na schodech objevila skupina ozbrojenců. Když si nás všimli, namířili na nás zbraně. Ale to už jim bylo k ničemu.

Kolem nás se zvedla zelená mlha a během vteřiny jsme byli pryč. Ani jsem se nestihl rozloučit s ostatními a černovlásek nás přenesl někam ven, kde nás okamžitě zalilo duhové světlo.

Absolutně jsem nepobíral, co se to tu děje. Ale momentálně na tom asi nezáleželo. Nepostřelili nás a v pořádku jsme se dostali ven. Tedy aspoň já s Lokim. Ostatní se o sebe naštěstí umí postarat a nemyslím si, že by někoho z nich dostali. Navíc slib, který mi dali, pořád platí.