Lásce neuletíš /FF Loki

16. Pizza

Když jsem se probral, otevřel jsem oči a hned je zase rychle zavřel. Moc světla. Pomyslel jsem si a tentokrát to zkusil pomaleji. Otevřel jsem oči a párkrát zamrkal. Rychle jsem si přivykl a otočil hlavu vedle sebe.

Aha, takže jsem v laborce. Bezvadný. Ležel jsem na lůžku a vedle mě na židli seděl otec a četl si nějaké noviny. Zřejmě si nevšiml, že jsem vzhůru, tak jsem se usmál a lépe si ho prohlédl.

Vypadal nevyspaně a strhaně. Zřejmě si o mě dělal velké starosti a celou dobu tu byl se mnou. Jak dlouho jsem ale byl mimo, že vypadal tak přešle?

"Potřebuješ se vyspat, tati." řekl jsem mu. Černovlásek okamžitě upustil na noviny na zem a věnoval mi překvapený pohled. Pak se však usmál a mě se zdálo, že se mu i ulevilo.

"Já vím." odpověděl mi a pohladil mě po vlasech. "Nemohl jsem spát. Nešlo to. Až příliš jsem se o tebe bál."

"Promiň. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti." pronesl jsem provinile. Zase za všechno můžu já. I když tentokrát za to může i ten opeřený postrach.

"Není to tvá vina. Ani Orionova. Ptáci prostě nevidí sklo." řekl mi s úsměvem. "Více mě vyděsilo, když si omdlel ve stejnou chvíli jako on. Tony nám to podrobně musel vysvětlit... Takže s ním máš pouto, díky kterému sdílíte bolest?"

"Ano. Máme propojené duše i těla. Cítím, co cítí on, a naopak. Například emoce nebo právě bolest." vysvětlil jsem mu. Chápavě přikývl.

"A co kdyby jeden z vás.....nedej bůh.... zemřel? Pak..." optal se mě. Zemřel? Ví snad otec něco? Doufám, že ne. Věřím, že Jarvis ani Tony svůj slib neporušili. Mohl to na mě nějak poznat? Nebo se ptá pouze hypoteticky....

"Hypoteticky...?" zeptal jsem se ho proto a netrpělivě čekal na jeho odpověď. Černovlásek mi věnoval souhlasné kývnutí. Uf. Takže nic neví.

"Samozřejmě, že hypoteticky. Nikdy bych tě nenechal umřít. Ani Oriona." řekl mi s kamenným výrazem a já se nejistě usmál. Ale necháš, tati. Jednou. Nemáš na výběr. Nevládneš smrti.

"Hypoteticky....myslím, že kdyby se mi něco stalo, stalo by se totéž i Orionovi. A to stejné naopak." odpověděl jsem po pár minutách tíživého ticha.

"Dobře." pronesl zamyšleně otec a pak mi věnoval velký úsměv. "Máš hlad?"

"Ani nevíš jaký." přikývl jsem. Černovlásek pobaveně pokýval hlavou a znovu mě pohladil po vlasech.

"Umím si to představit. Byl jsi mimo přes čtyřiadvacet hodin. A venku už se v tuto dobu stmívá." řekl mi. Víc jak den? Takže jsem omdlel včera ráno? A teď je už večer? Zřejmě....

Chtěl jsem se zvednout, ale bolení hlavy mě zastavilo v pohybu. Že bych vstal moc rychle? Pomyslel jsem si. Bucky mě chytl za rameno a donutil mě si zase lehnout.

"Máš lehký otřes mozku. Musíš pomalu." poradil mi. Pak ovšem k mé radosti změnil téma. "Dal by sis pizzu?"

"Co je to?" zeptal jsem se. Jo, v některých věcech jsem dost pozadu, když jsem byl celý život vězněn u Hydry a nikdy předtím nebyl venku. Většinu věcí znám jen proto, že mi o nich říkal doktor, když jsem se ho zeptal.

"Jídlo." odpověděl mi otec. "Jarvisi, objednej dvě pizzy. Sýrovou a Hawaii."

"Jak si přejete, pane Barnesi." odpověděl mu na to robotický hlas. Takže pizza....no, třeba to bude fakt dobrý.