Lásce neuletíš /FF Loki

46. Lék

Ode dne, kdy jsme se milovali, uplnyly tři dny. Trávili jsme je spolu v jeho komnatách, ale k opakování tohoto zážitku nedošlo. Loki mi jasně řekl, že znovu se se mnou bude milovat až tehdy, až se mi zlepší krk.

Nemusel mi nic říkat. Vím, že mi ten krk sám nevyléčil čistě proto, že se mu líbí, jak si mě označil za svého. Takže jsem souhlasil s touto podmínkou pro další milování. I když nevím, jestli mám pořád tolik času.

Odhad toho doktora mohl být chybný. Je možný, že mám více času.... Ale stejně tak je možné, že ho mám míň. I kdyby jen o den či dva. I hodina pro mě představuje značný rozdíl.

Cítím se trochu blbě. Trávím čas v přítomnosti Lokiho, místo abych pomáhal královně s hledáním léku na mé uzdravení. Jestli vůbec nějaký lék existuje.

Zrovna jsem vstal a oblékl se. Loki ještě spal, ale nechtěl jsem ho dnes budit. I když jsem mu to více méně slíbil. Vzbudím ho okamžitě, kdybych měl bolesti. Pomyslel jsem si.

Bolesti jsem začal mívat i dvakrát denně, ale černovlásek mi s nimi pokaždé pomáhal. S jeho magií se můj zdravotní stav zdál být daleko lepší, i když opak byl pravdou.

Vyšel jsem z pokoje a zamířil ke stolu v předpokoji. Na něm se každý den objevovalo jídlo a ani dnes to nebylo jinak. Něco mě ovšem zarazilo. U mísy s ovocem bylo jablko. Zlaté jablko.

Nejistě jsem ho vzal do ruky. Nebylo vůbec tak těžké, jak jsem čekal. I když za to nejspíš můžu poděkovat tomu séru síly... Pomyslel jsem si.

"Umm...Remy?" ozvalo se za mými zády rozespale. Zdá se, že je Loki vzhůru. Fajn, aspoň mi může objasnit záhadu tohoto podivného ovoce.

"Jsem tu. Sám jsem před chvilkou vstal." zvolal jsem nazpět nezaujatě a skenoval pohledem předmět v mé ruce. Proč mám pocit, že přede mnou něco skrýváš, Lu?

"Dobře." zaslechl jsem jeho odpověď. Z neznámého důvodu se ve mě začala vařit krev. Hněv, vztek, zuřivost. To všechno se ve mě začalo hromadit.

Co se to děje? Proč najednou cítím tyto emoce? Co když přede mnou černovlásek nic netají a sám o tom jablku nic neví? To se pak zlobím úplně zbytečně....

Vážně věříš, že je nevinný? Promlouvalo ke mně mé svědomí. Přesto jsem si však nebyl jistý odpovědí na tuto otázku. Věřím mu, to ano, ale....jakoby mi i můj šestý smysl napovídal, že je tu něco špatně.

"Remy?"ozvalo se za mnou nejistě. Skousl jsem si spodní ret, abych zadržel křik a nadávky, volnou ruku sevřel v pěst a zamračil se na jablko. "Remy? Vnímáš mě? Jsi v pořádku?"

"Co je to?" optal jsem se potichu, aniž bych se na něj otočil. V očích se mi začaly objevovat slzy. Černovlásek za mnou chvíli mlčel, než se odvážil promluvit.

"Remy...?" nechápal Loki a chytl mě za rameno. Vysmekl jsem se mu ze sevření, otočil se k němu čelem a naštvaně zvedl ruku s jablkem před jeho obličej.

"Ptám se, co to je!!!" křikl jsem na něj a slzy se mi začaly kutálet po tvářích. Černovlásek byl v šoku. Vypadalo to, že neví, co se vůbec děje.

"Remy..." vypadlo z něj po chvíli. Tvář se mu na chvíli zkřivila hněvem a mezi zuby pronesl slovo, jenž znělo jako: matka.

"Víš, co to je, že?" dostal jsem ze sebe těžce a měl jsem co dělat, abych po něm nevyjel. Hněv, jenž jsem právě cítil, se ještě zvětšil, když černovlásek přikývl.

"Je to jediný lék, který tě může zachránit, ale..." začal Loki a můj hněv se rozplynul. Co? Jediný lék? Jak to myslí? "...za obrovskou cenu."

"Jak to myslíš?" šeptl jsem roztřeseně a obě ruce složil kolem těla, i s jablkem v jedné z nich. Černovlásek si povzdechl a zavrtěl hlavou.

"Myslím to tak, jak to říkám. To jablko tě může zachránit, ale nic není zadarmo. Musel by ses vzdát sebe sama." promluvil na mě vážným tónem s ozvěnou smutku v hlase.

"Sebe sama? Jak to myslíš? Čeho přesně bych se musel vzdát?" zeptal jsem se s nadějí. Třeba to není tak velká cena. Třeba to Loki pouze zveličuje...

"Své lidskosti." jeho slova mi vyrazila dech. Nevěděl jsem, co na to říct, a dlouho mezi námi panovalo tíživé ticho.

"Jak...?" ani jsem se nezmohl na celou otázku. Tak moc jsem byl teď zmatený a překvapený zároveň. Stěží jsem pobíral, co se tu vlastně děje.

"Když to jablko sníš, zachrání ti život, ale zároveň ti ho změní. Už nebudeš člověkem." šeptl černovlásek. "Budeš stejný jako já."

"Udělá ze mě boha?" optal jsem se jen pro jistotu. Loki přikývl. Byl jsem tak překvapený, že jsem povolil stisk, a jablko mi vypadlo z ruky. Chvíli se kutálelo po podlaze, až skončilo u Lokiho nohy. "Proč jsi mi to neřekl?"

"Tak to není. Chtěl jsem ti to říct. Tak moc. Zároveň jsem však chtěl mlčet..." zněla jeho odpověď. Dost neurčitá. Ale upřímná.

"Proč?" naléhal jsem na něj stále ještě se slzami v očích. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli ho chci obejmout, nebo od něj utéct pryč...

"Protože se bojím! Bojím se tvé odpovědi. Bojím se, že o tebe přijdu." zvýšil na mě tentokrát hlas on a po tvářích mu též steklo pár slz. Překvapeně jsem na něj koukal.

Loki přede mnou nikdy nebrečel. Dokonce ani když jsem byl v tranzu při první bolesti, spojené se srdcem, v toweru. Vždycky byl silný. Nebo se aspoň snažil být. Kvůli mně.

"Lu... já..... já...." nezmohl jsem se na pořádnou větu. Nechtěl jsem ranit jeho city. Přece jen je pro mě teď vším, co mám. Jenže já nemůžu být bohem. Nejde to. "Promiň...já nemůžu...."

"Já vím, Remy." šeptl a po tvářích mu sklouzly další slzy. Je zlomený a je to má vina. Pomyslel jsem si. Nemohl jsem se na něj koukat. Na to, jak se trápí.

Co nejrychleji jsem utekl do koupelny, zavřel za sebou dveře a zamkl je. Zády jsem po nich sklouzl na zem, přitáhl si nohy k tělu a propukl v hlasitý a srdcervoucí pláč, který museli slyšet i na chodbě.

V tu chvíli mi to však bylo ukradené. Nezajímalo mě, že za chvíli pravděpodobně přijdu o hlasivky a oči budu mít oteklé ještě několik hodin.

Byl jsem zoufalý....a v hlavě měl jednu jedinou otázku: co teď mám dělat?