Lásce neuletíš /FF Loki

34. Tácy

Ticho a klid v obýváku narušil něčí žaludek, který dával jasně a zřetelně najevo, že je prázdný. Lukostřelec se chytl za břicho a věnoval nám všem omluvný pohled.

"Promiňte. Od včerejška jsem nic nejedl." zamumlal s nervózním úsměvem. Nataša ho poplácala po zádech.

"Nic si z toho nedělej. Myslím, že jsme na tom všichni podobně." řekla mu a ostatní kývli. "Mám takový hlad, že bych snědla i Tonyho pokusy o jídlo."

Zůstal jsem na agentku překvapeně zírat. To nemůže myslet vážně. Pomyslel jsem si, dal si ruku na pusu a vydal ze sebe falešný dávivý zvuk, díky kterému se na mě všichni podívali.

"Prosím? To od tebe nebylo hezký." řekl hnědovlasý vynálezce a uraženě si založil ruce na hrudi. Bylo mi však jasné, že zase tak moc uražený není, protože ví, že mám pravdu. Ostatní měli co dělat, aby se nezačali smát.

"Promiň, Tony. Už jsme spolu párkrát zkoušeli vařit a nikdy to moc nedopadlo. Výsledek vždy připomínal něco, co bych bez váhání nazval jadernou zbraní." řekl jsem a dlaní na rtech tlumil svůj smích.

Po mých slovech se už všichni naplno rozesmáli, jen hnědovlasý vynálezce vypadal rozzlobeně. Chvíli těkal pohledem mezi námi všemi, až si nakonec povzdechl a lehce se usmál.

"Když už mluvíme o jídle....jsou tam lasagne." řekl jsem a usmál se. Ostatním se na tvářích usadily nejisté výrazy a zřejmě i pochyby, proto jsem se rozhodl ještě doplnit jednu drobnost. "Tony byl od rána v dílně, takže jsem vařil sám."

"Dám si." křikl okamžitě Clint a zvedl ruku do vzduchu. Ostatní následovali jeho příklad, taktéž zvedli ruce a věnovali mi hladové úsměvy. Zasmál jsem se nad tím a odešel do kuchyně.

Vytáhl jsem dva velké tácy a na každý z nich dal jeden plech s jídlem, hromadu talířů a hrnek s příbory. K jednomu z nich jsem pak přidal pár věžiček v sobě poskládaných skleniček a na druhý dva skleněné džbány. Jeden s vodou, druhý s čajem.

Opatrně jsem oba tácy zespodu nadzvedl a vydal se s nimi do obýváku. Okamžitě jsem na sebe strhl veškerou pozornost. Všichni na mě překvapeně a dost zmateně koukali. Nechápal jsem proč.

Jemně jsem tácy položil na stůl a nadechl se té nádherné vůně, která předtím provoněla kuchyň. Mňam. Znovu jsem na ty lasagne dostal chuť.

"Proč se na mě pořád tak koukáte?" zeptal jsem se nevrle, když jsem si sedl vedle otce na gauč.

"Ty tácy musí vážit strašně moc. Obzvlášť, když si je tak naložil... A stejně si to sem s nimi nakráčíš, jakoby to byla peříčka." poznamenal Sam nervózně.

"Nepřišly mi těžký." pokrčil jsem rameny a tím všechny rozesmál. Napjatá atmosféra se zničehonic rozpustila.

"Stejně jako ti nepřišel těžký Orion?" zeptala se Nat s úsměvem. Přikývl jsem a ostatní se nad tím zamysleli.

"Že by ti k tomu poutu ještě přidali nějaké sérum nadlidské síly?" položil otázku Tony, ale k odpovědi se nikdo neměl. Já jen pokrčil bezradně rameny. Jak bych asi tak mohl vědět, co mi všechno dělali?

"Netuším a už se o tom nebavme, prosím." řekl jsem s kamenným výrazem, po kterém všem došlo, že opravdu nemám náladu bavit se o něčem takovém... jako je Hydra. "Pustíme se do toho? Mám hlad."

"Jo, jdeme jíst." křikl šťastně Clint, vzal si talíř, nabral si lasagne a bez jakéhokoliv čekání se pustil do jídla. Dal si sotva pár soust, když na chvíli přestal, věnoval mi zvednutý palec nahoru a jediné slovo - Výborný. Pak se do toho zase hladově pustil.

To stačilo jako pokyn pro ostatní. Okamžitě si rozebrali talíře i příbory, nabrali si a pustili se do toho. Obývákem se neslo jen tiché mlaskání některých členů týmu a jinak bylo ticho. Ještě, že tu není Thor.

Vsadím se, že by byl schopný sníst to všechno sám a pravděpodobně by u toho i dosti hlasitě mlaskal. Nemusím ho ani znát, abych si něco takového mohl myslet. Dejme tomu, že mi to zas řekl můj šestý smysl.

Taky jsem si nabral a začal jíst. Předtím jsem to zvládl pouze ochutnat, takže vím, že je to dobré, ale neměl jsem žádnou šanci se pořádně najíst.

Rychle jsem tu strašlivou vzpomínku setřásl z hlavy. Ne, nemůžu na to myslet. Pak by to bylo jen horší. A já rozhodně nechci, aby se o mě někdo strachoval. A už vůbec ne táta.