Lásce neuletíš /FF Loki

10. Slib

V pokoji, celkem velkém moderním pokoji, jsem Oriona nechal na židli u stolu a zavřel za námi dveře. Orel se usadil na opěradle a vypadalo, že od teď už je ta židle jeho.

Zavrtěl jsem nad tím pobaveně hlavou a rozhlédl se po pokoji. Jo, tohle byla změna...od toho, co jsem měl v Hydře. Příjemná změna. Náhle jsem si však na něco vzpomněl.

"Jarvisi? Umíš uchovat tajemství?" zeptal jsem se ho.

"Záleží na tom, jestli to tajemství ohrožuje Váš život nebo snad bezpečí celé planety." odpověděl mi neurčitě.

"Čekám zde v pokoji návštěvu a nechci, aby to věděli ostatní." trochu jsem mu nastínil, co se bude dít.

"Pokud se ta návštěva bude chovat slušně a neohrozí Vás ani ostatní na životě, pak budu mlčet a nenápadně vymažu kamerový záznam z dnešní noci." odpověděl mi na to Jarvis. Pokýval jsem nad tím hlavou.

Přešel jsem přes pokoj až k balkónu, otevřel dveře a vstoupil na terasu. Jak to říkal? Já najdu tebe, stačí jen vyslovit mé jméno? Možná. Myslím, že jo. Podíval jsem se dolů na město ponořené do tmy, jenž osvětlovala světla z oken a hvězdy na obloze.

"Loki." pronesl jsem tiše, avšak zřetelně. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem za sebou uslyšel jakési klapnutí následované tichým smíchem.

"To už jsem ti chyběl?" zeptal se mě černovlásek za mými zády. Ani jsem se nemusel otáčet, ten jeho úšklebek jsem si uměl dost živě představit.

"Slib je slib. I když tenhle byl součástí dohody, pořád je to slib. A já ho chci splnit." řekl jsem rozhodně a dále pozoroval město.

"To je od tebe hezké." řekl posměšně a udělal pár kroků blíž ke mně. "Jak zní tvé jméno?"

"Proč? To k mé studii potřebuješ znát mé jméno?" zeptal jsem se ho nechápavě. Jo, je to tu zas. Zas něco nechápu.

"Ne, nepotřebuji. Ale uznej, že by tě asi štvalo, kdybych ti říkal... smrtelníku." obhájil se a vlastně mi tak i vysvětlil své záměry. Jeho poslední slovo mě však píchlo u srdce. Smrtelník...smrt...to sedí. Pomyslel jsem si hořce.

"To slovo... neříkej ho. Ne přede mnou." vylezlo ze mě trhaně a sevřel jsem ruce v pěsti. Pomyšlení, že brzy... však víte..... mi nedělalo dobře. Ještě jsem se s tím nesmířil. Ne úplně.

"To nechci, proto se tě ptám na jméno..." ozval se za mnou Loki. Zřejmě si mého chování všiml, přece jen není hloupý ani slepý, ale radši to nechal být. Možná to tak bude lepší.

"Jeremy." řekl jsem nezaujatě a povolil sevření pěstí. Pro vlastní uklidnění jsem pak změnil téma. "Možná bychom mohli jít dovnitř. Bude pršet."

"Jak víš, že bude pršet?" zeptal se mě nechápavě, ale bez protestů vešel dovnitř do pokoje. Otočil jsem se a následoval ho. Sotva jsem za sebou zavřel dveře na balkón, začalo kapat.

"Instinkt. Šestý smysl. Říkej tomu, jak chceš." pověděl jsem mu. Až teď jsem si ho mohl prohlédnout, protože jsem se na něj konečně otočil a protože venku byla tma, zatímco tady svítil lustr, který Jarvis hned při mém příchodu rozsvítil.

Černovlásek přišel opět v černém obleku. Kravatu se sakem už měl položenou na posteli, na které seděl, takže díky volné košili s nedopnutými posledními knoflíčky vypadal vážně... hezky. A nevěřím, že si to vůbec myslím.

"Posadíš se?" zeptal se a ukázal rukou vedle sebe na postel. Když si všiml mého váhavého pohledu, ještě rychle dodal. "Já nekoušu."

To mu věřím. Vážně. Ale obávám se, že pokud si na tu postel sednu, pak okamžitě usnu. Nevěřili byste, jak jsem unavený. Pomyslel jsem si. Když jsem si ovšem všiml jeho úsměvu, povzdechl jsem si a sedl si vedle něj. Kašlu na to. Když tak prostě usnu no.