Lásce neuletíš /FF Loki

20. Květina

"Zdálo se mi o ní. Proč?" dostal jsem ze sebe nechápavě. I ostatní se snažili pochopit, co Thora tolik zaráží na mém uměleckém díle.

"Ta květina..." řekl a ukázal na blok. "Roste jen na jednom jediném místě v celém vesmíru. Na Asgardu."

"Co je Asgard?" zeptal jsem se nechápavě. Zatímco ostatní si začali vyměňovat znepokojivé pohledy.

"Můj domov. Planeta, ze které pocházím." řekl mi blonďák. Aha.

"Proč se mi o té květině zdálo?" zeptal jsem se znovu. Tentokrát jeho odpověď trvala. Dal si pěkně na čas, než mi navrhl možné řešení.

"To netuším. Ale je možné..." zarazil se a všichni jsme se na něj podívali zvídavými pohledy. "Je možné, že ses nějak dostal do kontaktu s nějakým asgardským artefaktem nebo snad samotnou asgardskou magií."

"To myslíš vážně, Thore? Kde by se s něčím takovým mohl asi tak setkat?" zeptal se ho nechápavě můj otec. Taky jsem netušil...Ale pak mě napadlo naprosto logické řešení. Loki.

Říkal přece, že je bůh. Thor je taky bůh. Možná jsou ze stejný planety. A Loki je přece plný magie. A včera se mě několikrát dotkl. Mohlo se mi pak zdát o něčem, co zná? Mohla za to jeho magie nebo něco jiného?

"Je to jediné logické řešení, které mě napadá." pronesl blonďák a zamyšleně mě pozoroval. Co? Proč na mě tak kouká? Pomyslel jsem si.

"Hydra sbírá, co může. Nemohl ses s něčím setkat tam?" zeptal se Steve, který nad tím jistě taky přemýšlel. Pravda, opravdu je to taková sběrná stanice. Ale co si pamatuji, tak mě nikdy k ničemu nepustili.

"Možná..." odpověděl jsem a pokrčil nejistě rameny. Doufám, že mě Thor neslyšel si broukat tu černovláskovu písničku. Něco mi říkalo, že by rozpoznal i tu. A to by pak šlo do tuhého.

"No, asi to pro teď už nebudeme dále řešit." řekl nakonec Tony a já mu věnoval vděčný úsměv. Opravdu se už o tomhle nechci bavit. Ne s nimi.

"Dobře." souhlasil blonďák. Odložil jsem blok na stůl, zvedl se a došel do svého pokoje. Tam jsem otevřel dveře na balkón a pustil dovnitř Oriona.

"Díky, že si zase nevrazil do okna." promluvil jsem na něj dost úlevně. Vyletěl mi na rameno a já zavřel dveře na balkón. Po chvíli rozmýšlení jsem se vrátil do obýváku.

Všichni se mezi sebou bavili, naštěstí už neřešili mě nebo tu květinu. Sedl jsem si k otci, který si ode mě převzal orla a bez jakýchkoliv problémů ho měl na své kovové ruce a hladil ho po peří.

Očividně jeho kovová ruka unese opravdu velké závaží. Pomyslel jsem si a opřel si hlavu o otcovo rameno. Nijak se nebránil. Očividně mu to nevadilo, za což jsem byl rád.

Začali jsme si mezi sebou povídat a já se o něm dozvědět dost informací. Třeba že se snad popral s každým tady. I se Stevem. To bylo nejvíc šokující. Když mi ale řekl, že mu v Hydře vymazali všechny vzpomínky a on nikoho nepoznával, pochopil jsem.

Můj otec nebyl vždycky hrdina. Ale je jím teď. A na tom jediném záleží.