Lásce neuletíš /FF Loki

39. Knihovna

Královna zašla za roh místnosti do, pravděpodobně, ložnice a o chvíli později se vrátila i s hromádkou poskládaného oblečení v ruce.

"Převleč se." řekla mi s úsměvem. "Oblečení, které máš na sobě, by lákalo příliš nechtěné pozornosti."

Podíval jsem se na sebe. Jo, měla pravdu. Vážně jsem tu zatím neviděl nikoho, kdo by měl na sobě obyčejné tričko a tepláky. Ale....

"A nevadí to? Já jen, že Loki je princ... A nejsem si jistý, jestli je tohle dobrý nápad." zaváhal jsem. Asgarďané by jeho oblečení jistě ihned rozpoznali.

"Nikomu to vadit nebude. Lokimu určitě ne." ujistila mě. "A kdyby se někdo ptal, povím jim o vašem vztahu. Pak jistě taktéž nebudou proti."

"Tak dobře." svolil jsem nakonec, převzal si od ní hromádku a odešel za roh, kde předtím zmizela. A měl jsem pravdu. Byla to ložnice. Opravdu nádherná ložnice.

Radši jsem nad tím už nepřemýšlel a přestal se kochat tou krásou. Převlékl jsem se a když jsem se vracel za ženou do hlavní místnosti, zastavil jsem se u zrcadla.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Oblečení bylo dost podobné tomu, které mi jednou ukázal černovlásek. Tehdy mi říkal, že ho nosil právě zde a také v době, kdy se dopustil svých chyb.

Chyběla mi pouze jeho zlatá přilba a skryté dýky všude po kapsách. Oblečení mi padlo jako ulité, což jsem se celkem divil. Přece jenom je o něco vyšší než já a rozhodně má i hezčí postavu než já.

Pak mi ovšem došlo, že i královna přeci ovládá magii. Zřejmě byl tohle výsledek její práce. Pomyslel jsem si a prohrábl si rukou své černé vlasy. Ještě že mám jantarově žluté oči, jinak by si mě někdo spletl s Lokiho mladší verzí.

Vrátil jsem se ke královně a ta mi věnovala potěšený úsměv a drobné pokývání hlavy. Zřejmě byla s výběrem oblečení nanejvýš spokojená.

"Pojď za mnou, prosím." řekla mi a rozešla se pryč. Opět jsem měl co dělat, abych s ní vůbec udržel krok. To všichni asgarďané chodí tak rychle? Kam pořád spěchají?

Odbočili jsme, už ani nevím po kolikáté, a došli k velkým zavřeným dvoukřídlovým dveřím. Ty žena otevřela jediným máchnutím ruky. Páni. Magie je vážně úžasná.

Uvnitř se rozzářily plameny nástěnných svícnů a osvítily tak celou místnost. Byla to knihovna. Obrovská. Jen zde od vchodu jsem spatřil několik mohutných regálů plných knih, které končily až u stropu a jejíž konce byly někde v nedohlednu.

A to mi přišla knihovna v toweru dost velká. Tahle je mnohonásobně větší. Mám pocit, že tohle není asgardská knihovna, ale knihovna celého vesmíru.

"Líbí?" optala se mě Frigga s úsměvem a pobaveně sledovala můj výraz plný neskrývaného překvapení.

"To je slabé slovo." odpověděl jsem pravdivě. Celkem se divím, že jsem byl schopný vůbec něco říct. Protože obrovská dech beroucí knihovna mě téměř srážela do kolen.

Královna se zasmála a rozešla se mezi regály knih. Okamžitě jsem ji následoval a nespouštěl ji z očí. Jsem si totiž na sto procent jistý, že kdybych se tu ztratil, tak už se odtud nikdy nedostanu. Rozhodně ne bez pomoci.

Po nějaké chvíli jsme došli do části, kde regály po našich stranách končily a o nějaký kus dál se tyčily nové. Mezi nimi stál stůl se dvěmi židlemi, na kterém už hořely svícny.

"Sedni si a počkej tu na mě. Půjdu najít potřebné svazky." ozvala se žena po mém boku a než jsem se nadál, zmizela mi z dohledu. Povzdechl jsem si a sedl si na jednu ze židlí. Co jiného mi taky zbývalo...

Uběhlo sotva pár minut, kdy jsem celou dobu nepřítomně hypnotizoval desku stolu, a žena se vrátila i s plnou náručí knih. Práskla s nimi na stůl, až jsem polekaně nadskočil, a věnovala mi tajuplný úsměv.

Z hromady vzala první knihu, sedla si vedle mě a nalistovala první stránku. Pak mi knihu beze slov podala. Na stránce byli jen čtyři řádky nějakého textu a jinak ho zdobila nádherná malba noční krajiny.

"Začneme něčím lehkým. Tohle je legenda o rudých perlách." pronesla jemně a postupně mi všechny řádky přeložila slovo od slova, řekla mi správnou výslovnost každého z nich a objasnila mi záhadu některých podivných symbolů, které mi nepřipomínaly žádné písmeno v naší abecedě.

Pak jsem zopakoval její překlad i výslovnost všech cizích slov. Na poprvé jsem měl v té výslovnosti hodně chyb a dával jsem důrazy na jiné části slov. Správně jsem to řekl až po asi dvanácté.

Pak královna otočila stránku a šlo se na učení dalších slov. Nebylo to příliš těžké. Ale vsadím se, že kdybych měl psát to, co říkám, určitě bych napsal nesmysly.

Doufám, že až se naučím mluvit a číst, budu se moct věnoval psaní. Protože kdyby po mě někdy chtěli napsat dopis nebo něco takového, dopadlo by to katastroficky.

Ani nevím jak dlouho jsme tam byli. Nebyly tu hodiny ani okna a tak jsem mohl dobu strávenou zde pouze odhadnout. Ale řekl bych, že to mohlo zabrat i více než deset hodin. Takže ani netušíte, jaký jsem pak měl hlad. Jak rád bych si teď dal pizzu.