Lásce neuletíš /FF Loki

31. Bolest

Dneska jsem si řekl, že zkusím něco uvařit já sám. Samozřejmě s pomocí Jarvise. Ne, že by mě kreslení a čtení omrzelo, ale chtěl bych to zkusit.

Loki je od rána zavřený v dílně spolu s Tonym a něco tam kutí, takže nehrozí, že by mi do toho zasahovali. Stejně tak nehrozí, že by se náhodou dozvěděli o zničené kuchyni, kdyby se mi to nepovedlo.

Protože Jarvis nikomu nic neřekne, když ho o to poprosím. Nevím, proč to tak je, ale přijde mi, že mě ten robotický sluha poslouchá víc než Tonyho. Třeba má taky city.

Každopádně jsem nechal Oriona v obýváku, přesunul se do kuchyně a požádal Jarvise, ať mi najde recept na jídlo, které by mohlo chutnat nám všem. Po pár minutách mi začal diktovat potřebné ingredience.

Ty jsem našel všechny téměř bez problémů, ale když přišlo na potřebné věci a nástroji, byl jsem dosti zmatený. Pár věcí už jsem si pamatoval, ale z většinou mi musela umělá inteligence pomoci. Ještě že aspoň on ví, kde co je.

Pak mi začal diktovat, co mám dělat a postupně mi vše vysvětloval krok za krokem. No a asi po dvou hodinách, světě div se, bylo jídlo hotové. A dokonce vonělo a vypadalo jedle. Jarvis mi řekl, že se tomu jídlu říká "lasagne".

"Asi bych to měl nejdřív zkusit." zamumlal jsem si pro sebe, vzal si malý talířek a nandal si na něj kousek jídla. Vzal jsem si vidličku a ochutnal. "Mňam. Nevím, jestli to má chutnat takhle, ale je to dobré."

"Skvělá práce, pane Jeremy." pochválil mě Jarvis. Chtěl jsem mu poděkovat, ale ucítil jsem v hrudi mírné brnění. Talířek s nedojezeným jídlem a vidličkou mi vypadl z ruky a roztříštit se na zemi.

Položil jsem si ruku na místo, kde mám srdce, a ucítit, jak se brnění mění na bodavou bolest. Tělo, jakoby mě neposlouchalo. Podlomily se mi kolena, takže jsem se svezl na zem přímo na střepy, a zůstat nehnutě sedět na zemi.

Když bolest po pár minutách zmizela, roztřeseně jsem se nadechl a zakrvácenými dlaněmi jsem začal sbírat kousky střepů. V tu chvíli mě nezajímalo, že se můžu ještě více pořezat. Byl jsem stále ještě v šoku.

"Pane Jeremy? Jste v pořádku? Co se stalo? Mám zavolat pana Starka nebo pana Lokiho?" ptal se mě někde nad hlavou robotický sluha. Bohužel jsem ho nevnímal natolik, abych mu byl schopný odpovědět.

"Taková škoda. Taková škoda." zamumlal jsem nepřítomně, vstal ze země a vyhodil střepy do koše. Poté jsem to stejné udělal i se špinavým kouskem jídla a hadrou utřel podlahu.

Když jsem skončil, hadra byla nasáklá mou krví. Jemné ranky na dlaních mi zřejmě pořád krvácely. Hodil jsem hadru do dřezu a rozešel se do obýváku. Sotva jsem však udělal krok tím směrem, někdo mě chytl za rameno.

"Remy!"

Mezitím:
Černovlasý bůh právě podával hnědovlasému vynálezci šroubovák, když je z jejich práce v dílně vyrušil robotický hlas nad nimi.

"Pane Starku, je to naléhavé!" doslova na ně křikl Jarvis a oba muži se po sobě nechápavě podívali.

"Co se děje?" optal se jmenovaný a stejně jako bůh zaměřil veškerou svou pozornost na robotického sluhu.

"Jde o pana Jeremyho. Zdá se, že měl před chvílí bolesti a momentálně teď se nachází ve stavu jakéhosi tranzu. Navíc se poranil o střepy z rozbitého talíře." oznámil jim Jarvis a vynálezci se zdálo, že je v jeho hlase slyšel starost a možná i zoufalství.

"To ne." zamumlal černovlasý a pak z něj vyšly slova v jiném jazyce. Hnědovlasý ten jazyk neznal, a přesto chápal, že se jednalo o nadávky. Bůh luskl prsty a zmizel v záblesku zeleného světla.

"Jarvisi, proč jsi nám to neřekl hned?" zeptal jsem se ho.

"Omlouvám se, pane Starku. Nevěděl jsem, co se děje, dokud nebylo pozdě." odpověděl robotický hlas.

"Hádám, že za to mohlo jeho srdce. Zřejmě měl první bolesti. Budu mu muset připomenout, že má mít ty prášky odteď pořád u sebe." zamumlal vynálezce a pak se jen modlil, aby bůh mladíkovi dokázal pomoci. Přece jenom ho musí nějak dostat z toho tranzu, do kterého upadl. Což není nijak lehké.