Lásce neuletíš /FF Loki

2. Srdce

"Experiment se konečně podařil. Byl úspěšný."

To bylo něco, co jsem slyšel opravdu rád. Mohlo to totiž znamenat, že mi konečně dají pokoj. Už žádné další experimenty. Sbohem testovací místnosti. Avšak to bylo jen mé přání, jistotu jsem mít nemohl.

Ucítil jsem strach, jenž nebyl můj. Byl opravdu silný. Až jsem sám začal mít strach. Co se to děje? Vůbec jsem to nechápal. Netušil jsem, co mi dělali za experimenty, tudíž jsem nevěděl, co se povedlo. Teď mě to ovšem začalo jak se patří zajímat.

"Vemte testovací subjekt číslo 216 na ošetřovnu. I s tou věcí. Chci vědět, jak na tom je." řekl nějaký mužský hlas vedle mě. Nechtěl jsem otevírat oči a tak jsem jen ležel a nechal se na lůžku odvést na ošetřovnu.

Když mě tam někde nechali a pak odešli z místnosti, okamžitě se u mě objevil doktor, který léčil jen mě a pár dalších subjektů, a se slovy "vzduch je čistý" mi pomohl si sednout. Párkrát jsem zamrkal a pak se podíval kolem.

Vedle mě na lůžku ležel velký hnědý pták. Koukal na mě svým pronikám pohledem a já měl pocit, jakoby mi viděl až do žaludku. Bylo to nepříjemné. Ale i tak jsem z něj necítil žádné hrozící nebezpečí nebo něco takového.

"To je orel. Orel skalní. Ty experimenty spojily vaše těla a vaše duše. Měli by jste cítit pocity i bolest toho druhého. Aspoň podle toho, co mi řekli." ozval se doktor. On byl jeden z nejnormálnějších lidí tady. Aspoň mi to tak připadalo. Ke mně se vždy choval hezky.

"To vysvětluje, proč jsem cítit strach někoho jiného." řekl jsem tiše. Orel mi věnoval až výsměšný pohled typu já-ten-tvůj-cítil-taky. Radši jsem se otočil na doktora. Ten mi věnoval zamýšlené kývnutí hlavou.

"Takže se to opravdu povedlo. No nic, když už máš všechny ty experimenty za sebou, je čas ti udělat prohlídku." řekl mi a začal mě kontrolovat. Odebral mi krev a udělal mi pár testů.

Když po nějaké době skončil, v rukách držel mé výsledky a nepříjemně se mračil. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Co se děje? Co je špatně? Ptal jsem se sám sebe v hlavě.

"Mám špatnou zprávu." povzdechl si doktor a věnoval mi lítostivý pohled. "Ty nezdařené experimenty na tobě zanechaly nevyžádaný vedlejší účinek. Nebo bych měl říct, že to bylo neočekávatelné, ale pravděpodobné? Ať tak či onak, jinými slovy, umíráš."

"Cože?" vydechl jsem nevěřícně. Čekal jsem cokoliv. Třeba chudokrevnost nebo něco. Ale tohle ne. Jak se to mohlo vůbec stát? Mohli za to pouze ty experimenty nebo to bylo jasný, ještě před nimi?

"Tvé srdce pomalu, ale jistě selhává. Domnívám se, že ti nezbývá moc času." řekl doktor odměřeně a papíry položil na stůl. "Mrzí mě to."

"Kolik....kolik mám času?" zeptal jsem se roztřeseně. Pořád jsem tomu nechtěl věřit.

"Je to jen můj odhad.....ale řekl bych, že ti zbývají dva měsíce." povzdechl si, zatímco si sedal na židli. Dva měsíce? Dva.... To je jen zlý sen. Prosím, ať se mi to jen zdá. V duchu jsem se modlil, ale bylo mi to stejně k ničemu, jako v jiné dny.

"Co teď se mnou bude?" zeptal jsem se a věnoval pohled i opeřenci vedle mě. Jeho pohled mi jasně dokazoval, že cítí mou frustraci a zoufalství. Bezva, ještě mám na krku ptáka, se kterým jsem spojený.

"Řeknu velitelství, že jsi mimo hru. Experimenty ani nic jiného už na tobě dělat nebudou. Budeš zavřený ve svém pokoji i s orlem a tam zůstaneš, dokud prostě....." svou větu nedokončil, ale mě to bylo více, než jasné. Budu v pokoji, dokud prostě neumřu. Co jiného jsem mohl čekat.