Given a Chance

Given a chance 131., Lidskost.

Mezitím práskly domovní dveře, ozvala se rána jako z děla, když dopadl tréninkový bágl na zem, polohlasné "au, kurva", když se majitel při zouvání bot omylem kopl do botníku, načež zahrkaly dvě židle, pak třetí, ozval se šum vody z kohoutku a zvuky jako dělá pes při chlemtání vody, pak popotahování a smrkání, hlasité říhnutí a spokojený povzdech, načež otci zmizely z rukou noviny a místo nich měl v klíně osmdesát kilo upocených svalů svého prostředního syna.

"Nemůžeš alespoň jednou přijít do domu jako člověk," povzdechne si Andy odevzdaně, ale ani na moment ho nenapadne oběma rukama neobejmout svého Jacka.

"Neumím proplouvat domem jako myšička Lukey," zahihňá se Jack do otcova krku.

Andymu se ale stáhne hrdlo - seč to není poprvé, co Jack použil podobnou poznámku, což ovšem dělá situaci ještě horší. Jak si mohl... jak si mohl nevšimnout, že se ho Luke tak strašně moc bojí? Tak moc, že není schopen s ním mluvit, že se ve vlastním domě snaží zůstat neviděn a neslyšen? Andy si usilovně snaží vzpomenout, kdy naposledy vůbec třeba viděl Luka trávit čas v obývacím pokoji, ale ne. Vždycky je zalezlý u sebe nebo u Bena v pokoji, výjimečně zajde za Jackem. Pokud jedí společně, usedne v kuchyni, ale raději si vezme jídlo do pokoje. Neslýchá ho chodit po chodbě, nevídá ho na zahradě. Povzdechne si. Vlastně ho vůbec nevídá.

"Myslíš, že jsem špatný táta?" zeptá se Andy s povzdechem.

"Máme zmrzlinu?" zeptá se Jack líně.

Andy roztržitě pohladí synova záda: "Eh, n-ne, myslím že ne."

"Jo. Jsi špatný táta," zahuhlá Jack a vstane z otcova klína, aby přece jenom nakouknul do mražáku.

Andy se na půl pusy pousmál, ale syn mu moc nepomohl. Ví, že ho čeká cesta za Benem. A omluva. Dneska spolu nejspíš na motorky nepojedou. Andy si ztěžka povzdechne a znova se chopí novin, ale nedokáže se soustředit na jediné slovo. Jeho myšlenky se víří okolo jeho tří synů, přičemž středem je ten nejmladší. S Jackem měli vždycky jiný vztah. Andy ho miloval jako mladšího sourozence dlouhých šest let, než se mu s Liz podařilo počít Luka, přičemž si až do šestého měsíce jejího posledního těhotenství byli jisti, že je to holčička. Tedy, Liz si to nenechala říct, protože byla na holčičku upjatá, a tak to lékař prozradil jenom Andymu: chlapeček.

Andy se v myšlenkách vrátí k posledním třem měsícům před tím, než se Luke narodil. Liz nakoupila věci pro holčičku. Kolébka po synech se musela vyhodit, protože holčička potřebuje postýlku novou, ze světlého dřeva a se světle růžovými nebesy, aby ladila s pastelově světlounkými doplňky v pokoji. Všechny hračky, všechno oblečení, úplně všechno bylo ve světlounkých pastelových fialových, modrých, růžových a červených barvách. Liz si byla tak jistá holčičkou, že nad chlapeckým jménem ani nepřemýšlela. Vždyť to miminko bylo tak malinké a její těhotenství oproti předešlým dvěma tak klidné, říkala pořád. Luke začal kopat později než jeho bratři, a kopal jinak. Něžněji, méně často. Andy dodnes pamatuje, jak položil dlaň na Lizino bříško pár dní před termínem. Bylo to tak uklidňující. Tak jiné, než když se měl narodit Jack. Jack se narodil do shonu a zmatku stěhování a dvouletý Ben byl tak tichý, že nikdo většinu času nevěděl, kde vlastně je, ve kterém tichounkém koutku si hraje a žvatlá si tiše sám pro sebe - proto bylo těžké ho najít, Ben totiž nikoho jiného nevnímal, byl-li ve svém světě myšlenek - už jako dvouletý.

Andy se uchechtne; Benovi to zůstalo. Zabaví se sám, nikoho nepotřebuje. Jack byl naproti tomu od narození... no, malý ďábel. Začal lézt po čtyřech v devíti měsících a ve čtrnácti měsících už běhal. Byl hlasitý, vřískal a hašteřil se a jak nebylo po jeho, spouštěl jekot a pláč. Andy s Liz se nadřeli, než syna vychovali, jen co je pravda. A zatímco Ben v šesti letech utíkal od společnosti do svého pokoje, Jackovy návraty domů byly stále pozdější. Ben se ze svého maturitního večírku vrátil v jedenáct hodin a sám, ačkoli tehdy chodil s moc milou dívkou, Jack, ačkoli mu tehdy bylo šestnáct, se vrátil až další odpoledne s první kocovinou. Andy měl dvě možnosti - buď ho seřezat jako psa a pokusit se ho to odnaučit, nebo s tím prostě pracovat pomocí kompromisů. Asi netřeba zdůrazňovat, že Liz byla pro první možnost, Andy ale váhal. Při Jackově povaze by se to jenom zhoršovalo. A zvolil rozhovor a vytyčení nějakých pravidel. Jack nesměl domů přijít opilý až do svých osmnáctých narozenin. Pokud mu na to maminka přijde, Andy bude muset vytáhnout ze skříně kožený opasek, co měl ze svých mladých let. Pravda je taková, že ho Andy musel vytáhnout jenom jednou, a to když Jackovi bylo sedmnáct a vrátil se domů ve čtyři ráno naprosto na hadry. Andy nechtěl, ale Liz trvala na svém - v té chvíli si Andy uvědomí dvě věci. První, že trest musel proběhnout až Jack vystřízliví, a druhá... Luke tam byl. Stál ve dveřích, přivolán Jackovým pláčem. Andy pamatuje, že byl sám vzteklý, na porušená pravidla, na Liz, která ječela celý den a Andyho z toho rozbolela hlava, na Jacka, na sebe sama. Pamatuje, že pak držel opasek v ruce a Jack spadl z opěradla sedačky na zem a rychle se snažil natáhnout si kalhoty. Pamatuje, jak se on sám nejspíš celý rozlícený otočil, a okřikl Luka, aby vypadl zpátky do svého pokoje. Lukovi bylo jedenáct a viděl otce, jak podle Luka bezdůvodně bije jeho staršího ochranitelského bratříčka.

Andy ztuhne na místě. Liz tehdy vzala Luka za ruku, pamatuje si to, a řekla mu, že Jack vzbudil tatínka - protože Luke by neměl vědět, že se Jack opíjí skoro každý víkend s přáteli -, a náhle mu v hlavě sepne, jak je možné, že Luka nikdy po domě neslyší. Luke ho nikdy nevzbudil. Mluví velmi tiše, vyhýbá se kuchyni i obýváku, aby otce nevyrušil. Andymu vypadnou noviny z ruky v náhlém poznání: Luke se ho doopravdy bojí. Ne proto, že by mu někdy v minulosti ublížil, to ne. Andy doopravdy na Luka vztáhl ruku jenom když byl příliš malinký na to, aby rozuměl bezpečnosti sebe sama, nebo důležitosti příkazů, které mu rodiče dávají. Dostal většinou na zadek, chráněný plenkou, když se rozběhl přes silnici, nebo když něco vylil, nebo schválně upouštěl hračky, takové typické věci, které děti do tří let dělají.

Andy se na chvíli zamyslí, jaký byl Luke jako miminko. Maličký. Velice klidný a často plakal. Vyžadoval neustálou pozornost a miloval, když se s něčím mohl mazlit. Bylo snadné ho utišit. Stačilo ho vzít do náruče nebo mu dát něco k hlavičce, hračku nebo jen polštářek. Stačilo, aby se ho něco dotýkalo, a byl spokojený. Miloval společnost lidí, ale vždycky se zdálo, že není schopen si kamarády udržet. Luke toho nikdy moc nenamluvil. Na rozdíl od Bena ale po společnosti toužil. Ne být v jejím středu a bavit společnost, být hlasitý a přátelský jako Jack - ne, on toužil spíš po fyzické přítomnosti. Doteky a mazlení, to byl způsob, jak udělat Luka šťastným, a to se nezměnilo. Zatímco Ben potřebuje klid a samotu a Jack... řekněme si upřímně, sex a spoustu pozornosti, kterou miluje, kdykoli ji může vyvolat a hlasitě komentovat, Luke potřebuje pomazlit.

A Andy to nikdy nerespektoval.

Luke se ho nebojí proto, že by mu Andy v minulosti ublížil, ale proto, že by kdykoli mohl. A protože mu nikdy předtím neprokázal náklonnost, Luke Andyho jednoduše považuje za... nepřítele. Nevypočitatelného, chladného a silného.

Andy složí hlavu do dlaní a povzdechne si, ale když uslyší, jak se Jack vrací z kuchyně, rychle se narovná a pokusí se nasadit alespoň neutrální výraz. Nemůže si jen tak dovolit projevit slabost před dětm-

Oh. Oh sakra. Andy nejspíš nepřipadá Lukovi ani lidský. Jeho maska neutrality spadne.