Given a Chance

Given a chance 17., Loser.

Michael se na něj usměje a ještě několikrát hranou palce otře jeho mokrou tvář.

"Lepší, hm?" broukne Michael, když Luke přestane vzlykat.

Luke na něj nevinně zamrká a pomalinku přikývne, jenom jemně pohne tou svou nádhernou hlavinkou, jako by měl strach spustit z Michaela oči. Načež Michaelovi dojde, že asi má. Kurva. Dopiče. Clifforde, tos zjebal naprosto kardinálně. Ten kluk je z tebe v piči a přitom ti nikdy nic neudělal. Nikdy ti nechtěl nic udělat, nejspíš chce jenom najít kamarády a být v pohodě a přežít střední, aby mohl vypadnout na vysokou někam hodně daleko. Nejspíš chce to samé co Michael. Přežít a splnit si svůj sen. Michael si nedokáže představit svůj život bez Cal. Luke nemá přátele, dokonce ani jednoho, pokud Michael ví. Sakra, sám by tohle nepřežil nejspíš ani jediný den a místo toho, aby Luka třeba pozdravil, nebo si k němu přisedl v kantýně, se mu vždycky jenom smál a ponižoval ho. Měl by si jednu vrazit, vážně.

Promiň, Luke. Promiň.

Tohle doopravdy nikdy nechtěl. Nenapadlo ho, že několik nevinných narážek a pár vtipů a - dobře, asi to bylo víc než to. Byly to zlé vtipy. Ponižoval Luka a smál se tomu, protože si neuvědomoval, co to s tím chlapcem dělá. Neuvědomoval si, že v Lukově pozici by za těchto okolností nevydržel ani den. Je mu ze sebe špatně. Ze sebe, z té situace, ze všeho. Blondýnek se na něj dívá, a teď v jeho očích Michael rozpozná obavu, pochybnost. Ten chlapec si nejspíš myslí, že je to další Michaelův trik, jak ho ponížit.

"Hej, Luke," zamumlá Michael a trochu ho pohladí po tváři. Ještě je mokrá, ale nové slzy už nepřicházejí. Chlapec se zdá v šoku. Nejspíš mu došlo, v jakém stavu ho jeho největší nepřítel našel. A jak se pak zachoval. "V pohodě?"

Luke se prudce začervená, protože Michael by se ho neměl ptát takhle něžně, neměl by ho přitom trochu hladit po tváři, neměl by sedět takhle blízko k němu a neměl by ho jednou rukou ještě stále objímat. Neměl by tu vlastně vůbec být. A pokud ano, tedy by na něj měl křičet a smát se mu a urážet ho.

Nějak tahle situace nedává smysl. Jako by se ocitl ve smyčce, kde prostor zůstává, ale změnil se čas a podstata bytí. Tohle by se nemělo dít. Luke čeká, že se něco stane. Že se Michael odtáhne, že se rozchechtá, že mu jednu vrazí - a ano, probleskne mu hlavou i to, že se políbí. Neví, která z těchto alternativ ho děsí víc. Nejspíš ta poslední, protože je nejméně reálná.

"Nebul už," řekne mu Michael, ale kruci. Pořád to zní tak něžně.

Neví, co s tím má dělat, neví, jestli se má nějak pohnout, jestli si má odsednout nebo spíš Michaela obejmout zpátky, možná by mohl něco říct, ale zatraceně nemá co. Neznatelně přikývne, ale vlastně ani neví, co že to Mike říkal. Co, Mike. Clifford, sakra, Clifford! A zároveň se chce přitulit do jeho náruče. Může se o to pokusit? A svádět to později na rozrušenost? Nebo... třeba... hormony? Erupce na slunci? Obama se dneska špatně vyspal, a tak? Přičemž jedno z toho musí být důvod, proč dnes Michael jedná tak, jak jedná. Nebo možná všechny najednou. Tohle není normální. Není to ani trochu normální a Luke by si neměl zvykat. Jenže přesně tohle je to, co by potřeboval - a co by si přál. Aby za ním někdo přišel, když je úplně v háji, a uklidnil ho, aby mu řekl, ať se sebere, ale aby to podal jemně, aby ho neobviňoval za to, jak debilně se chová, ale ani to úplně neschvaloval, protože ne, není v pořádku, aby se Luke takhle pořád sesypával z každé pitominy. Ale není dobré si tohle nalhávat. Musí se uklidnit, začít taky trochu normálně dýchat, pořádně si osušit tváře a vypadnout odsud. A taky se hodit marod, protože teď už se stoprocentně nebude moct Michaelovi podívat do očí. Cliffordovi. Sakra. Cliffordovi!

"Promiň," pípne Luke ještě jednou a ačkoli se doopravdy chce přitulit, doopravdy se chce cítit v bezpečí, aspoň jednou v životě mít pocit, že má kamaráda, který ho vyslechne, když to potřebuje, kamaráda, který ho podrží, když je to nutné,... neudělá to. Jeho ruce si najdou cestu ke tvářím, čímž od sebe Michaela trochu odstrčí. Nepřímo.

Ještě jednou chce hlesnout 'promiň', ale z jeho úst žádný zvuk nevyjde, ačkoli rty k promluvě zformuloval. Otře si oči, pokusí se uklidnit, nadechne se, a ačkoli nepřipraven, podívá se Michaelovi do tváře, asi tak na tisícinu pikosekundy. Není si jistý, co se v ní zračí, nedokáže... tolik rozpoznat v lidech, neumí v nich číst - to je možná důvod, proč si s lidmi nerozumí. Nebo proč oni nerozumí jemu? Ne. Ne, chyba je na Lukově straně. Určitě. Tak je to přece vždycky.

Michael musí uhnout. Jeho ruce jsou odstrčeny a Luke se od něj odsune. Kupodivu je to Michael, jemuž na tváři plane ruměnec. Měl se ovládat? Měl zareagovat jinak? A co měl asi tak dělat, když ho tady takhle viděl? Možná ho shodit ze střechy? Nah. Ale co udělat teď? Zvednout se a prostě odejít? Nebo jenom sedět a čekat, až odejde on? A jak se rozloučit? Co mu říct? Zapomeň, co bylo, a ode dneška jsme kámoši? To ani za nic. Michael má nějakou hrdost (a no a co, že to je spíš stud před Lukem a taky fakt, že Luke s ním nejspíš být kamarád nechce, protože Michael si zaslouží kopanec do ucha a ne přátelství), nemůže jenom tak změnit názor. Ale co teď udělat?

"Fňukno," a Michael chce, aby to znělo uštěpačně, ale vyzní to spíš křehce.

"Promiň," zahuhlá to kotě znova, zatímco si utírá tváře do rukávů (a taky se do nich pokouší schovat, aby nemusel čelit zelenému pohledu).

Michael by si frustrovaně zanadával, kdyby si nebyl stoprocentně jistý, že by to blonďáka vyděsilo. Kurva. Luke neudělal vůbec nic špatně, a přesto se už asi počtvrté omluvil. Z reflexu upraví ofinu, načež si uvědomí, že jeho dlaně jsou mokré. Lukovy slzy ještě nezaschly a Michael už plánuje, jak se vrátit do starých kolejí. Hemmings je mu ukradený. Nejspíš nemá rád, když lidi brečí, proto se nechal unést. Jasně. Pohledem zavadí o Lukův nedojedený oběd. Pohlédne na svou školní brašnu a skloní se k ní, aby z ní něco vytáhl. Luke mu nevěnuje pozornost, soustředí se na to, aby se sebral, přestal brečet a choval se jako chlap. A eventuálně si nadává tak nevhodnými výrazy, že by si týden nesedl kdyby se jeho mamka dozvěděla, že je vůbec zná.

"Loser," broukne Michael, než vstane.

Pak pohledem ještě jednou zavadí o o jeho oběd, načež se zasměje a shodí tác na zem. Polévka se rozlije, rýže rozsype, talíř rozbije, tác zařinčí a Michael se do toho ušklíbne, načež opustí Lukeho útočiště.

Luke bez dechu a myšlenky sleduje, kudy Clifford odešel. Rýže leží na zemi, rozsypaná vedle jeho tenisek. Just like my life, pomyslí si Luke a s povzdechem zvedne tác, aby na něj naskládal nádobí a střepy opatrně na tác, načež se rozhodne, že bude jednodušší se důkazů zbavit v odpadkovém koši, než tác nenápadně vrátit v jídelně. Kruci. Zvedne se, málem nevybalancuje svoje tělo a tác mohl podruhé skončit na zemi, a už-už se chystá odejít, když si všimne, že na místě, kde seděl Michael, teď leží Lukova oblíbená čokoládová tyčinka.

"Ummm...."

Ne, Luke doopravdy neví, co si o tomhle má myslet. Mimoděčně popotáhne a přešlápne na místě. Jistě, sehne se a tyčinku si vezme, ale není mu jasné... o co tedy Cliffordovi jde. Shodí ho do bazénu, ale nechá mu svůj ručník. Shodí mu oběd na zem, ale dá mu na oplátku svou sladkost. Tak co má tohle sakra být...?